Když padala hvězda, přáli si dům. Dnes v něm díky ES ráno vaří kávu

Pamatujete si na ten úplně první moment, kdy jste si řekli: postavíme si dům? Co Vás k tomu přivedlo?

“Možná to zní zvláštně… ale začalo to přáním u kávy. Manžel jednou velmi brzo ráno pil na balkoně kávu, když se chystal jít do práce a najednou viděl padat hvězdu. A jak tam seděl, jen tak v tichu, v hlavě se mu zrodila jednoduchá, ale silná myšlenka postavit si dům. To byl ten první okamžik.“

V určitém období jste dokonce spali na půdě vedle sena. Jak se tohle mohlo najednou stát?

“Ano, to je pravda. Bydleli jsme opravdu na půdě, a vedle nás bylo seno. Ale i tam jsme si to snažili udělat hezké – postavili jsme si manželskou postel, udělali takový jednoduchý prostor, abychom měli aspoň nějaké soukromí. Byla to složitá doba, ale my jsme se ji snažili zpříjemnit, jak jen to šlo.

Začalo to tím, že jsme bydleli v rodinném domě, kde dole bydlel můj bratr se švagrovou. My jsme jim náš byt prodali, abychom měli prostředky na splacení dluhů a mohli začít vůbec přemýšlet o stavbě domu. Jenže jsme tehdy nikomu neříkali, že už s Ekonomickými stavbami řešíme nový domov.

A pak se švagrová dozvěděla, že chceme stavět. A z ničeho nic nám oznámila, že se musíme do měsíce vystěhovat. V té době jsme ještě neměli ani základovou desku, nic nebylo připravené. Ale já jsem impulzivní člověk – řekla jsem jí, že do 14 dnů jsme pryč. Ani jsme tehdy nevěděli, kam půjdeme.

Zavolala jsem tetě a ta nám nabídla pomoc – měli velký dům, a tak jsme se tam nakonec přestěhovali. Děti měly dole každý svůj pokojíček, a já s manželem jsme šli nahoru – na půdu. Vedle sena. A tak jsme tam žili. Dva roky. Dva roky, které nás prověřily, ale zároveň i semkly. Protože když víte, proč to děláte, unesete skoro všechno.”

Když jste tehdy jeli na schůzku se zástupci ES, stala se vám dopravní nehoda. Měla jste v tu chvíli pocit, že se proti vám všechno spiklo?

“Ano. A musím říct, že to bylo jedno z těch období, kdy člověk opravdu začne pochybovat, jestli má jít dál. Ta nehoda se stala přesně ve stejné době, kdy nám švagrová oznámila, že se musíme vystěhovat – když jsme ještě neměli ani vykopané základy. Všechno se začalo hroutit ve stejnou chvíli.

Pamatuji si ten den živě. Vyráželi jsme s manželem brzy ráno na schůzku s Ekonomickými stavbami. Manžel byl ve stresu, nervy na pochodu – všechno to na něj doléhalo. Jeli jsme po rychlostní silnici, z vedlejší cesty náhle vyjelo auto. Manžel zpomalil, zkontroloval zrcátko a začal předjíždět. A tam se to stalo. Slepý bod. Nevešli jsme se.

V ten okamžik jsem měla pocit, že je toho moc. Že je toho prostě příliš. Už jsem v té době byla i na neschopence, protože dlouhodobě řeším zdravotní potíže. Ale i přes to všechno jsme se zvedli, jeli na tu schůzku – a možná právě to byl důkaz, že to s domem opravdu myslíme vážně. Že si ho chceme zasloužit.”

Váš pozemek leží v CHKO – a to není vůbec jednoduché. Co pro vás znamenalo, že se Ekonomické stavby dokázaly poprat i s přísnými regulativy a návrh domu upravily tak, aby vyhovoval?

“Znamenalo to pro nás úplně všechno. CHKO byla náročná – opravdu nám házela klacky pod nohy, kde se jen dalo. Jednou se jim nelíbil sklon střechy, podruhé barva, pak zase výška plotu. A přesto se Ekonomické stavby nevzdaly. Trpělivě upravovaly projekt tak, aby vyhovoval všem požadavkům, ale zároveň zůstalo zachováno i to, co jsme chtěli my.

Oceňovali jsme, že nám opravdu naslouchali. Dům byl původně navržený jako 5+1, ale my jsme měli s manželem a synem vlastní představu. Líbilo se nám uspořádání se schodištěm na chodbě a chtěli jsme, aby horní patro zrcadlilo spodní – tedy velký otevřený prostor místo rozdělených místností. A víte co? Oni nám vyšli vstříc. Úpravy návrhu byly provedeny přesně podle našich přání. Ten dům jsme opravdu spoluvytvářeli.

Pozemek jsme našli v obci, odkud pochází můj manžel – vlastně jen pár stovek metrů od domu jeho otce. Chtěl se vrátit „domů“. A byl to neskutečný dar osudu – našli jsme parcelu přes 1000 metrů čtverečních za neuvěřitelných 63 tisíc korun. V chráněné krajinné oblasti! Byla to výhra… ale zároveň obrovská výzva. A díky Ekonomickým stavbám jsme ji zvládli.”

Dům má část roubenou, s krásnou verandou. Cítili jste se být jeho součástí už při návrhu?

“Ano, naprosto. Od začátku jsme měli pocit, že ten dům netvoříme sami – ale společně s Ekonomickými stavbami. Věděli jsme, co bychom si přáli – přístřešek na auto nebo ideálně garáž, protože máme větší vůz. Jenže v chráněné krajinné oblasti nám CHKO nic takového nepovolila. Byla to další ze situací, kdy jsme museli hledat alternativní cestu.

A právě tehdy návrháři z ES přišli s nápadem, jak to celé vyřešit jinak. Navrhli, že garáž nahradíme rozšířenou částí domu, která bude plnit funkci zimní zahrady – a právě tam vznikla i ta krásná roubená část. Byla to kreativní, citlivá a promyšlená odpověď na omezení, které jsme měli. A výsledek? Dům, který má skutečně duši. Není to tuctová novostavba, ale domov, který odráží nás samotné – naši cestu, naše překážky i sny.

Ta roubená část a veranda nejsou jen stavební prvky. Jsou to připomínky toho, že když se chce, vždy se dá najít řešení. A že když lidé přemýšlejí společně a srdcem, vznikne něco, co bude krásné na pohled a zároveň hluboce osobní.”

Prošli jste si také složitým finančním obdobím. Kde jste brali sílu jít dál?

“Nevím. Ta síla se vzala sama. Když už jsme začali, museli jsme to dotáhnout. Pro naši budoucnost.”

Vaší oporou byla paní Zuzana Pauerová. Jak na ni vzpomínáte?

“Byla neuvěřitelná. Zkoušela všechno, aby se to povedlo. Různé možnosti, kličky, cesty. Je to milionová ženská. Díky ní jsme to zvládli.”

Jaký byl průběh stavby a spolupráce s panem Netíkem, manažerem stavby?

“Výborný. Pan Netík byl skvělý – lidský, spolehlivý, vstřícný. Celý průběh stavby běžel bez větších zádrhelů, ale přesto to nebylo jednoduché období. Na Ekonomické stavby jsme tehdy naléhali, aby bylo všechno co nejrychleji hotové. Ne proto, že bychom byli netrpěliví – ale proto, že jsme čelili velmi složité situaci.

Dočasně jsme bydleli u příbuzných, na půdě starého domu, jak už jsem zmiňovala. V domě ale žil i jeden z rodinných příslušníků, který bohužel čelil vážným zdravotním problémům spojeným s epilepsií a zároveň se nacházel v náročné životní situaci. Kvůli nevyřešeným záležitostem kolem zdravotního a sociálního pojištění tam hrozila i exekuce.

My už měli pořízený nábytek i vybavení do nového domova – ale stále jsme neměli kam jít. Měli jsme skutečně obavy, že bychom mohli o všechno přijít.

Ekonomickým stavbám jsme tehdy situaci otevřeně vysvětlili. A oni udělali maximum, aby nám pomohli. Pracovali rychle, byli vstřícní – a dokonce nám umožnili nastěhovat se ještě dřív, než bylo všechno hotové. Neměli jsme třeba ještě schodiště nebo dveře, ale my jsme byli vděční, že už můžeme být ve svém. Pryč z místa, které bylo nejisté a stresující. Cítili jsme, že nás ES berou vážně, že pro ně nejsme jen číslo ve smlouvě – ale rodina, která potřebuje pomoct.”

Byl moment, kdy jste si řekla: „Tohle už nedáme“?

“Ano… a upřímně – těch momentů bylo víc. Bylo to období, kdy se všechno kumulovalo. Zdravotní potíže, tři operace za sebou, psychické i fyzické vyčerpání, a k tomu složité bydlení u příbuzných, péče o nemocné členy rodiny. Bylo toho opravdu hodně. A přesto nás pořád držela nad vodou jedna věc – představa domova.”

Dnes v domě bydlíte čtvrtým rokem. Jaký je to pocit, když si ráno vaříte kávu a víte, že jste doma?

“Je to úžasné. Opravdu. Každé ráno si uvařím kávu, podívám se ven skrz francouzské dveře, dýchám ten klid… a vím, že jsme doma. To, co jsme tolik let neměli.

A pak přijde ten nejkrásnější okamžik – náš malý vnouček, kterému budou dva roky, nám zaklepe na dveře a chce jít ven, na zahradu. Je plný radosti a energie. A já v tu chvíli vím, že jsme to všechno zvládli.

Po tom všem – po těch letech nejistoty, spaní na půdě, po operacích, starostech – teď žijeme život podle sebe. Máme zahradu, máme domov, máme kam patřit. A každý doušek kávy na verandě je malý zázrak.”

Máte v domě nějaké místo, které je pro vás výjimečné?

„Určitě obývací pokoj. Ten mám nejraději. Je totiž propojený s kuchyní, takže je tam krásný otevřený prostor, kde můžu být s rodinou, vařit i odpočívat zároveň. A i když kvůli zdraví už nemůžu stát u plotny každý den, tak i přesto si to užívám.

No a samozřejmě zahrádka. To je moje další srdcová záležitost. Manžel si občas dělá legraci, že mi musí přidělat kouli na nohu, abych aspoň chvíli nic nedělala a odpočívala. Ale já nevydržím jen tak sedět – potřebuji se hýbat, mít radost z práce, z pohybu, z toho, že se kolem domu pořád něco děje.

A právě to je ten dar. Mít prostor, kde se člověk může nadechnout, žít naplno a opravdu si to svoje “doma” užívat tzv. na plné pecky.”

Kdybyste mohla dát radu někomu, kdo je dnes tam, kde jste kdysi byla Vy… co by to bylo?

“Ať se nebojí. Ať do toho jdou.

V Ekonomických stavbách mají možnost pro každého – ať už je v jakékoliv situaci. Ať si lidé za svým snem jdou, protože opravdu to za to stojí. Já sama jsem si nikdy nemyslela, že to zvládneme. Ale zvládli jsme to. A dnes, když ráno koukám z okna nebo držím v náručí svého vnoučka, vím, že tohle rozhodnutí bylo jedno z nejlepších v mém životě. A ano – byly i slzy. Ale slzy štěstí. Protože ten sen… ten jsme si opravdu splnili.”

A co byste vzkázala týmu Ekonomických staveb – panu Netíkovi, paní Pauerové a ostatním?

“Děkujeme. Z celého srdce. Byli jste s námi v nejhorších i nejkrásnějších chvílích. Bez vás by ten sen nikdy nebyl skutečností. A my ho dnes žijeme – den po dni.”