Cesta za domovem, který je opravdu náš

Vzpomínáte si, kdy poprvé padlo rozhodnutí: „Chceme vlastní dům?“

Paní Škodová: “To rozhodnutí v nás zrálo dlouho. Roky jsme bydleli v pronájmech, často hezkých, ale vždycky cizích. Ať už to byl byt od města, nebo soukromý pronájem, nikdy to nebylo „naše“. Člověk platí, platí, ale nevytváří si žádné jistoty. Jen investuje do cizího.

Po letech života na Moravě jsme se přesunuli za prací do Prahy – nejdřív manžel, pak já se synem o něco později. A i když jsme v Praze našli krásné, zrekonstruované bydlení s předzahrádkou, stále to nebylo ono. 

Ta myšlenka vlastního bydlení v nás ale pořád hlodala. Jenže když máte děti, staráte se o rodinu, řešíte práci, často není čas nebo odvaha udělat ten krok. Až jednou na Facebooku vyskočila reklama Ekonomických staveb. 

Web ES na nás udělal velký dojem – všechno přehledné, barevné, pěkně zpracované. Rychle jsme se zorientovali, co nabízejí, a hlavně nás zaujalo, že poskytují pomoc nejen s výstavbou, ale i s hledáním pozemku, financováním a spoustou dalších věcí, na které bychom sami nestačili.

Tehdy jsme si řekli: „Tak to zkusme.“ A rozhodnutí, které dlouho zrálo, se najednou změnilo v první krok na cestě za snem.”

Proč jste si vybrali právě dům Katka 12?

Paní Škodová: “Katka 12 nám padla do oka prakticky hned. Nešlo jen o technické parametry – i když dispozice 4+kk nám naprosto vyhovovala. Člověk to prostě pozná. Řekli jsme si: „Jo, tak tohle je ono. Tak tohle bude náš domov.“ Líbila se nám jednoduchost, čisté linie, rozumné rozmístění místností. A hlavně – bungalov krásně zapadl do přírody kolem. 

Zvažovali jsme i patrový dům, ale nakonec rozhodlo víc věcí – kromě estetiky i praktičnost a celkové náklady. Dvoupatrový dům by sice měl menší zastavěnou plochu, ale pravděpodobně by byl finančně náročnější a my jsme chtěli něco, co nám dá prostor, pohodlí a zároveň nezatíží rodinný rozpočet víc, než je nutné.

Katka 12 nám to všechno nabídla. A ještě jsme si ji dokázali přizpůsobit podle sebe. Původně bylo v návrhu samostatné 4+kk, ale náš syn měl jiný plán – rozhodl se, že dvě místnosti vedle sebe spojí do jedné a udělá si pořádný „královský“ pokoj. Takže zrušil příčku a dnes má místo svého pokoje a manželovy pracovny jednu velkou místnost. Je spokojený. A manžel? Ten byl vytlačen s notebookem do obývacího pokoje. (smějí se manželé Škodovi)

„Ale to všechno jen potvrzuje to nejdůležitější – že ten dům je opravdu náš. Přesně takový, jaký jsme potřebovali, a to se nedá ničím nahradit.”

Jak jste se dostali právě do Ledečka?

Pan Škoda: “No… to byla taky docela zajímavá cesta. My jsme věděli, že chceme zůstat dostupní z Prahy – oba dojíždíme za prací – takže jsme hledali v okruhu tak těch 50 kilometrů. Ale to bylo celkem náročné. Když jsme dostávali nabídky pozemků, často to byly lokality 100 a více kilometrů daleko. 

A pak to přišlo – úplnou náhodou. Manželka pořád hledala online, různě přes hlídače pozemků, e-maily… a najednou to vyskočilo. Ledečko. 

Musím říct, že to nebylo hned – hledali jsme asi rok. Ale vyplatilo se. Ten pozemek neměl v tu chvíli žádné inženýrské sítě. 

Jsme u vody, kolem lesy, krásný výhled, naprostý klid. Do Prahy to máme pořád blízko. Takže dneska víme, že to byla správná volba.

Pozemek má zhruba 600 metrů čtverečních. Máme vlastní místo na parkování, něco zeleného, trochu zahrádky. Prostě ideální střed. Řekl bych, že to bylo o trpělivosti a o tom, že jsme se nevzdali. Kdo hledá, najde. 

Využili jste program „Děkujeme“. Jak důležité to pro vás bylo?

Paní Škodová: “Obrovsky. Když člověk celý život pracuje ve školství, manžel 27 let jako státní zaměstnanec – tak vás potěší, když to někdo ocení i v tak praktické rovině. Program Děkujeme od Ekonomických staveb pro nás nebyl jen symbolický – díky němu jsme si mohli dovolit důležité věci, které by jinak musely počkat. Třeba kanalizaci.

Vzpomínáte si, jaký byl ten úplně první den na stavbě? Kdy jste si uvědomili: „Teď už opravdu stavíme“? A jak byste zhodnotil spolupráci s manažerem stavby panem Kurešem?

Pan Škoda: „No jo, ten den, kdy se poprvé koplo do země, si pamatuji jako dneska. Říkali jsme si – tak, teď už není cesty zpět, teď už opravdu stavíme. Najednou to nebyly jenom papíry a schůzky, ale skutečnost. Vždycky, když jsme pak přijeli a viděli další kus hotový, hned byla lepší nálada. Člověk viděl, že to roste, že to má smysl.

Samozřejmě – byly i dny, kdy to prostě stálo, protože buď nebylo počasí nebo chyběl materiál. To pak člověka trošku zamrzelo. 

Když jsem volal nebo napsal panu Kurešovi, vždy reagoval rychle a ochotně. Byl vždy férový, řekl vše na rovinu, jak to je, nechodil kolem horké kaše. Když něco nešlo hned, vysvětlil proč. Když jsme s něčím nebyli spokojení, toho bylo minimum, vždycky to řešil a postaral se, aby to bylo zhotovené co nejdříve nebo opravené. Komunikace byla vždy na velice dobré úrovni. Velice si cením jeho ochoty věci řešit rychle. Taky si myslím, že jeho práce je velice časově náročná a vše opravdu dobře zvládl.

Stavby vedoucí pan Kureš mi jednou řekl – nestavíme krabičku od sirek, ale dům, a to prostě nejde uspěchat. Musí to mít hlavu a patu. Celkově jsme s přístupem a ochotou pana Kureše nadmíru spokojeni.

Vy jste se během stavby i sami zapojili – jak to probíhalo?

Pan Škoda: „Jo, jo, tak to máte pravdu – my jsme do toho taky dali kus vlastní práce. Už na začátku jsme si s Ekonomickými stavbami nastavili, co by šlo udělat svépomocí, abychom trochu ušetřili a zároveň si ten dům tak nějak víc přizpůsobili sobě.

V podstatě jsem dělal celou technickou místnost. Všechny podlahy jsme si taky dělali sami, teda ne beton, ale pokládku vinylu – to byla naše práce. Elektřinu jsem si zajišťoval přes známého. V celém domě jsem tahal kabely, zapojoval zásuvky – prostě všechno, co šlo. Syn se také zapojil a odvedl kus práce. 

Byla to dřina, to ne že ne, ale zároveň nás to bavilo. Člověk pak ten dům vnímá úplně jinak, když ví, že do něj dal kus sebe a to je prostě krásný pocit.

Je něco, co vám z celé stavby zůstalo v hlavě? Nějaký moment, na který nikdy nezapomenete?

Pan Škoda: „Těch momentů bylo víc, ale jeden úplně vystupuje – den, kdy se dělala střecha. Když přivezli vazníky a začali pokládat střechu, v tu chvíli to mělo tvar domu. To mi utkvělo asi nejvíc.“

Jaký byl ten moment, kdy jste převzali klíče?

Pan Škoda: „No… ono by se dalo říct, že jsme ty klíče přebírali tak trochu postupně. Protože tím, že jsme hodně věcí dělali svépomocí – podlahy, technickou místnost, elektroinstalaci, sanitární věci se synem – tak jsme v domě byli skoro pořád. Byl to takový společný tanec s týmem Ekonomických staveb – něco udělali oni, my jsme navázali, oni pak pokračovali. Takže jsme v tom domě vlastně žili ještě dřív, než jsme ho oficiálně převzali.

Ale ten oficiální moment, kdy nám pan Kureš předal klíče – to bylo někdy na jaře. Byť jsme ten dům už znali skrz naskrz, bylo to najednou jiné. 

A dnešním dnem už bydlíte naplno?

Paní Škodová: „Ano. Dnes jsme oficiálně odevzdali byt v Praze a tím to celé symbolicky uzavřeli. Je to zvláštní pocit – loučíte se s místem, které vám dalo kus života, ale víte, že od teď už opravdu patříte sem. Tady jsme doma.

Ještě donedávna jsme tu byli hlavně o víkendech – to jsme se sem tak trochu jezdili nadechnout, ale pořád jsme věděli, že se musíme v neděli večer sbalit a vrátit zpět do města. Až dnes, kdy jsme ten byt předali, to celé dolehlo. Už žádné zpátky. Už jen dopředu – v našem domě, na našem místě, v našem životě.“

A co domeček – už je celý zařízený, nebo ještě něco chybí?

Pan Škoda: „Dá se říct, že už skoro všechno máme. Ale celkově? Cítíme se tady skvěle. V létě, když přijdeme z vedra, tak je uvnitř krásně příjemně.“

Co byste poradili lidem, kteří se bojí udělat ten krok ke stavbě domu?

Pan Škoda: „Nebojte se. Vážně – nebojte se do toho jít. Ano, nebude to jednoduché. Budou chvíle, kdy si řeknete, proč jsme do toho vůbec šli. Ale když pak stojíte před svým vlastním domem, s klíči v ruce, všechno to dává smysl.

Je však potřeba se ptát. My jsme se taky ptali pořád. Když nám něco nebylo jasné, volali jsme, psali jsme, šli jsme si to ověřit, a díky tomu jsme nikdy neměli pocit, že jsme ve slepé uličce. Opravdu – komunikace je základ. Když se budete ptát, tým ES vám odpoví, poradí, vysvětlí. Ale nesmíte čekat, že někdo všechno udělá za vás. Je to vaše cesta a vaše rozhodnutí.

Každý projekt je jiný, každý klient má jiné očekávání a jiný přístup. Za nás můžeme říct, že jsme se nebáli komunikovat, doptávat se a díky tomu všechno klaplo.

A hlavně – to nejdůležitější – vlastní dům vám nikdy nespadne do klína. Musíte se rozhodnout a jít si za tím, ale věřte, že to je jeden z nejlepších kroků v životě.“

Co byste chtěli vzkázat týmu Ekonomických staveb?

Paní Škodová: “Upřímné a velké děkujeme“.

Děkujeme za trpělivost, za lidskost, za to, že jste s námi jednali férově a s respektem. Věděli jsme, že za námi stojí tým lidí, kteří nás chtějí opravdu dovést do cíle – a to se povedlo.

Máme krásný dům, který voní novým začátkem a částečně jsme si ho i sami dotvořili. A kdybychom měli někomu doporučit, s kým stavět – tak: Ekonomické stavby.

Vzkaz pro Ekonomické stavby: „Děláte to dobře. A přejeme Vám, ať v tom pokračujete. Protože lidé jako my – kteří začínali jen se snem a spoustou otázek – Vás potřebují.”