„Program Nulová hotovost nám otevřel možnost, která předtím vypadala nedosažitelně.“
„Neměli jsme tady rodinu ani zázemí. O to víc jsme potřebovali někoho, kdo nám pomůže.“
„Paní Pauerová za nás doslova bojovala. Bez ní bychom hypotéku možná vůbec nedostali.“
„Po všech komplikacích jsme si říkali: Opravdu? Teď už se to konečně rozjede?“
„Máme zahradu, děti si hrají venku, máme výhled a klid. To je pro mě nejdůležitější.“
„Bez Ekonomických staveb bychom ten dům pravděpodobně nepostavili.“
Vzpomenete si, kdy ve vás uzrálo rozhodnutí postavit si vlastní dům?
“My jsme vlastně vždycky chtěli bydlet ve svém. Buď si koupit byt, nebo postavit dům. Oba jsme vyrůstali v domech, kde jsme měli svoje zázemí, a věděli jsme, jaký je to pocit mít něco vlastního.
Podnájem je zvláštní. Člověk tam nikdy nemá úplnou jistotu. Když jste sami, tak to ještě nějak zvládnete. Ale když začnete přemýšlet o dětech, o rodině… ta představa, že se můžete kdykoli znovu stěhovat, že vám někdo může vypovědět smlouvu, že nemáte úplnou kontrolu nad tím, kde žijete, to není dobrý pocit.
Neměli jsme dostatečně našetřeno, abychom si mohli dům postavit sami. A právě když jsme objevili Ekonomické stavby a program Nulová hotovost, otevřela se nám možnost, která předtím vypadala nedosažitelně. Byl to moment, kdy jsme si řekli, že teď je ta šance. Pokud to chceme zkusit, kdy jindy. Tak jme šli do toho.”
Jak složité bylo najít pozemek?
“Velmi. A to opravdu velmi. Kupovali jsme ho v době, kdy pozemky mizely doslova pod rukama. Zavolala jsem na inzerát a o půl dne později už byl pryč, někdo přišel s hotovostí. Takto nám doslova utekly čtyři pozemky v jedné lokalitě. Nakonec jsme vzali skoro tisíc metrů čtverečních, i když jsme původně chtěli menší. Ale dnes jsem za to ráda. Jsme v nádherné lokalitě, z jedné strany pole, z druhé menší les, jsme trochu na kopci s výhledem. Když se dnes ohlédnu, jsem šťastná, že ty první pozemky nevyšly.
Ale začátky byly složité. Bylo to původně pole, infrastruktura nebyla dořešená, banka chtěla dokumenty k přístupové cestě, převody na město… Papírování bylo nekonečné. Myslela jsem, že to nikdy neskončí.”
Financování jste řešili přes Ekonomické stavby?
“Ano. Šli jsme do toho hlavně kvůli programu Nulová hotovost, protože jsme neměli dostatečně našetřeno, abychom mohli začít stavět klasickou cestou. Měli jsme úžasnou manažerku financí, paní Zuzanku Pauerovou, která za nás doslova bojovala. Upřímně, kdyby nebylo jí, možná bychom hypotéku vůbec nedostali. Bylo to těžké. Ceny rostly, materiály zdražovaly, výplaty oproti tomu nerostly skoro vůbec. Co jsme spočítali na začátku, už za rok neplatilo.
Já jsem z Maďarska, manžel z Ukrajiny. Byli jsme mladí. Mně bylo okolo 22 let. Neměli jsme tady rodinu, nikoho, kdo by nám poradil, nikoho, kdo by nám finančně nebo zkušeností pomohl. Byli jsme na všechno sami. O to víc jsme potřebovali někoho, kdo nám pomůže se zorientovat v bankách, v papírech, v podmínkách. A právě paní Pauerová nám obrovsky pomohla všechno vybojovat, vysvětlit, nastavit. Museli jsme kombinovat hypotéku a další úvěry, protože jsme nedostali 100 % částku. Měsíční splátka, kterou jsme původně plánovali kolem 26 tisíc, je dnes kolem 46 tisíc. Je to velký rozdíl. Někdy je to náročné. Ale zvládáme to. Protože víme, proč to děláme. Děláme to pro náš domov.”
Jak probíhala samotná stavba? Jaký byl ten moment, kdy jste věděli, že už se opravdu začne stavět?
“Když bylo všechno vyřízené, hypotéka, pozemek, papíry, tak jsme tomu skoro ani nevěřili. Po všech těch komplikacích jsme si říkali: „Opravdu? Teď už se to konečně rozjede?“ Jenže hned na začátku přišla další zkouška. Začala válka na Ukrajině, a přesně to byl moment, kdy jsme měli zahajovat stavbu. Najednou nebyli pracovníci, nebyl materiál. Čekali jsme skoro půl roku jen na ztracené bednění, aby se vůbec mohlo začít něco dělat.
První manažer stavby nám pořád říkal, že musíme čekat. Půl roku se prakticky nic nedělo. Když jsme volali, odpověď byla stále stejná. Až když přišel druhý manažer stavby a situace se uklidnila, věci se začaly konečně hýbat. Ale ten začátek byl opravdu těžký.”
A jak to bylo s termíny plateb a bankou?
To byla další složitá část. Termíny, které nám byly slíbené, prostě nevyšly. Stavba se rozjela, ale všechno šlo pomaleji. Navíc financování po etapách znamenalo, že jakmile byla etapa hotová, musela přijít banka, zhodnotit stav, uvolnit peníze. A to nejde ze dne na den. Někdy uvolněná částka nestačila, takže jsme museli hledat další peníze, abychom mohli pokračovat. A když se zastaví finance, zastaví se i stavba. Původně se mělo stavět asi sedm měsíců. Nakonec to bylo víc než rok.”
Jak probíhalo předání klíčů, když už bylo hotovo?
“To bylo hodně emotivní. My jsme bydleli v nájmu a museli jsme tři měsíce dopředu oznámit, že se stěhujeme. Měli jsme datum, podle kterého jsme se řídili. Přidali jsme si k němu ještě dva měsíce rezervu. Jenže ani to nestačilo. Podlaha se dělala doslova na poslední chvíli. Neměli jsme interiérové dveře, když jsme se stěhovali. Hlavní vchodové dveře ano, a to bylo nejdůležitější. Navíc jsme se stěhovali s měsíčním miminkem. Bylo to náročné.”
Byl moment, kdy jste si řekla, že to nezvládnete?
“Hodněkrát. Když jsme koupili pozemek a začali řešit hypotéku na stavbu, chtěla jsem to vzdát. Tolik papírů, tolik překážek. Každý měsíc nové komplikace. Pamatuji si, že jsem říkala: „Prodejme pozemek a konec.“ Ale pak si člověk uvědomí, už jsme do toho dali tolik času, peněz, energie. A hlavně tolik touhy.“
Jak se vám dnes v domě žije?
“Dobře. Opravdu dobře. Pozemek je velký, ve svahu, takže ještě doděláváme plot. To je další velká investice. Děláme si hodně věcí sami, protože nemůžeme všechno zaplatit najednou. Někdy to jde pomalu. Ale máme zahradu. Děti si hrají venku. Máme výhled. Máme klid. A to je pro mě nejdůležitější.”
Kdybyste se měla rozhodnout znovu, šla byste do toho?
“Ano. Občas si s manželem říkáme, že už bychom znovu nestavěli. Ale pak se zamyslím a vím, že bych do toho znovu šla. Náš život je teď. Ne až nám bude 50 nebo 60 let. Ano, v nájmu bychom možná platili méně. Měli bychom víc peněz na dovolené. Ale nikdy bychom si nenašetřili tolik, abychom koupili dům bez hypotéky. To je iluze. Když chce člověk vlastní domov, musí něco obětovat.”
Co byste vzkázala lidem, kteří uvažují o stavbě, zvlášť těm, kteří jsou cizinci a začínají bez zázemí?
“Ať do toho jdou, pokud to opravdu chtějí. Ale ať vědí, že to nebude jednoduché. Musí být připraveni na komplikace, na stres, na to, že někdy budou pochybovat. A hlavně, musí být připraveni na to, že hypotéka je závazek na dlouhé roky. Já jsem na to připravená nebyla. Byla jsem mladá. Ale naučilo mě to hodně.
A jedna věc je jistá, člověk musí být aktivní. Volat. Zjišťovat. Hlídat si věci. Není to tak, že firma všechno udělá za vás. Oni pomáhají. Ale je to váš sen, váš dům, vaše odpovědnost.”
Je něco, co byste chtěla vzkázat týmu Ekonomických staveb?
“Určitě bych jim chtěla poděkovat, zejména paní Pauerové, manažerce financí. Opravdu nám pomohla nejvíc. Bez ní bychom to možná nezvládli. Stavební povolení vyřídili také ES, projekt byl hotový, mohli jsme si vybírat a upravovat. To nám hodně pomohlo, protože si neumím představit, že bych všechno řešila sama, projekt, úřady, financování.
Ano, měli jsme komplikace. Ano, některé věci byly těžké. Ale bez Ekonomických staveb bychom ten dům pravděpodobně nepostavili. A za to děkujeme!”
