Jak nám Ekonomické stavby pomohly uskutečnit náš sen

Kdy a proč jste si s manželkou řekli, že chcete vlastní dům? Jaký byl váš úplně první krok na cestě za vysněným bydlením?

“Bylo to asi před třemi až čtyřmi lety. V domě u rodičů nám začalo být těsno – rodina se rozrůstala, děti rostly a najednou jsme všichni cítili, že potřebujeme víc prostoru a soukromí. Navíc si můj bratr našel přítelkyni a nastěhoval se k nám do velkého domu, takže jsme se opravdu mačkali.

Manželka začala hledat možnosti na internetu a objevila Ekonomické stavby. Řekli jsme si, že se tam jen nezávazně zajdeme zeptat, co by šlo udělat. A nakonec to dopadlo tak, že jsme z té první schůzky odcházeli rovnou se smlouvou v ruce.

Pan Křivonožka byl neuvěřitelný – už při tom prvním setkání nás dokázal nadchnout. Viděl v nás rozhodnutí a řekl: „Postavíme a hotovo.“ My jsme sice chtěli, ale měli jsme obavy, jestli na to vůbec seženeme finance. Nakonec se ukázalo, že to jde. A dnes už bydlíme.

Jinou firmu jsme ani neoslovovali – manželka si dopředu zjišťovala recenze a z těch Ekonomické stavby vyšly skvěle. Takže jsme ani nepotřebovali hledat jinde.”

Vaše cesta nebyla jednoduchá – jak zmiňujete, financování bylo zásadní téma. Jak jste to celé zvládli?

“Upřímně, financování byla naše největší překážka. Pro banku už jsem byl „starý“ – letos mi bude 45 let – a to byl hlavní problém. Jakmile překročíte čtyřicítku, banky už vás nechtějí pustit do dlouhých splatností a nechtějí vám dát plnou částku. Takže nám nedali ani tolik let na splácení, ani částku, kterou jsme potřebovali.

Museli jsme to tedy složit z více zdrojů. Vzali jsme si kromě hypotéky ještě dva další úvěry, abychom se dostali na částku potřebnou pro stavbu. A obrovsky nám pomohly i samotné Ekonomické stavby, které nám do začátku půjčily peníze, abychom mohli vůbec začít.

Byl to stres a chvílemi to vypadalo, že to celé padne. Ale nakonec se všechno podařilo poskládat dohromady – a díky tomu dnes stojí náš dům.”

Jak se vám podařilo vyřídit hypotéku i úvěr ze stavebního spoření, když to s dokládáním příjmů nebylo úplně jednoduché?

„Nebyla to vůbec jednoduchá cesta. Banka nám nakonec schválila jen 4,5 milionu, ale dům stál přibližně 5,5 milionu. Ten chybějící milion jsme museli pokrýt dalšími úvěry a zálohou od Ekonomických staveb.

Celý proces byl dost náročný, ale díky paní Alici Jirsové z ES jsme to zvládli. Byla neskutečně ochotná – většinu věcí jsme vyřizovali jen po telefonu, posílala nám schvalovací kódy, nikam jsme nemuseli jezdit.

Říkám si, že kdybych věděl, jak jednoduše to s nimi jde, pustil bych se do toho už před deseti lety. Všechno by vyšlo levněji a nemusel bych se tak bát. Teď, když se bavím s kolegy, kteří říkají, jaké je to běhání po bankách a papírování, jen se usmívám – nám to Ekonomické stavby neuvěřitelně ulehčily.“

Vím, že jste během stavby dokonce spořili a postupně nakupovali vybavení do domu. Co vás drželo, že jste to nevzdali?

“Moje žena je úžasně šikovná. Celou dobu brala směny navíc a peníze z nich schovávala. Pomalu tak spořila na vybavení domu. Díky tomu jsme už během stavby pořizovali nábytek a věci, které bychom jinak museli řešit až po nastěhování.

Velkou pomocí byla i naše rodina – jak její rodiče, tak moji.”

Jaký dům jste si z katalogu Ekonomických staveb vybrali?

“Naše rozhodování bylo jasně ovlivněné tím, v jakých podmínkách jsme bydleli předtím. V původním domě jsme byli všichni namačkaní – měli jsme jednu velkou místnost, která sloužila jako obývák, ložnice i dětský pokoj v jednom. Nejmladší syn spal s námi a starší děti – kterým bylo už šestnáct a čtrnáct let – se mačkaly v dalších dvou pokojích. Každý toužil po kousku vlastního soukromí.

Proto jsme hledali něco, co nám poskytne prostor a pohodlí. Vybrali jsme si nízký bungalov z řady Kristýna. Není velký, ale pro nás je úplně dokonalý. Když to srovnám se starým domem, kde jsme měli patro a spoustu chození nahoru a dolů, je tohle úplně jiný svět. 

Dispozice jsme si nechali upravit tak, aby mělo každé z dětí svůj vlastní pokoj. Jsme pětičlenná rodina, takže máme tři dětské pokoje, ložnici, společný obývací pokoj s kuchyní a velkou koupelnu. Navíc jsme si dali záležet na tom, abychom měli dva záchody – ve starém domě byl jen jeden spojený s koupelnou a pamatuji si, jaký to byl boj, když se někdo koupal a ostatní čekali.”

Jak jste vnímali samotnou stavbu – co vás na ní nejvíc bavilo a co naopak potrápilo?

“Samotná stavba probíhala vcelku hladce, ale začátek byl náročný. Nejvíc jsme bojovali s papírováním a stavebním povolením. Pozemek je část zahrady rodičů a už to byl problém sám o sobě – muselo se všechno rozdělit, převést na katastrálním úřadě, zapsat jako stavební pozemek. A když už se to konečně hýbalo, úředník, který nám stavbu předschválil, odešel do důchodu a nastoupila paní, která nám rovnou řekla, že podobné stavby už schvalovat nebude.

Naštěstí byl náš manažer stavby, pan Netík, pohotový a měl od původního úředníka e‑mail, že je stavba schválená. Ten jí přeposlal a díky tomu musela povolení potvrdit. Takže ano, byly to nervy, ale nakonec to dobře dopadlo.”

Takže to nešlo úplně hladce. Co se dělo dál, když už se konečně koplo do země?

“Jakmile jsme měli povolení v ruce, všechno šlo. Největší radost pro nás byla, že jsme stavbu měli přímo na očích. Byli jsme pořád v původním domě, takže jsme každý den z okna sledovali, co se děje. A když jsem byl v práci, moje maminka všechno bedlivě pozorovala. Tak jsme měli neustálý přehled, jak nám náš nový domov roste.

Žádné velké komplikace už potom nebyly. Snad jen na konci jsme kvůli čističce museli vykopat pár metrů navíc pro napojení na kanalizaci – tam jsem se domluvil, že si to udělám sám a taky jsem se do toho pustil. A kromě toho jsem si sám dělal štuky a malování, takže jsem na domě zanechal i kus své práce.”

Jaké to bylo spolupracovat s panem Netíkem, vaším manažerem stavby?

“Pan Netík byl skvělý. Vždycky, když se někde našla možnost, jak nám ušetřit peníze, hned mi volal. Musím říct, že pan Netík byl opravdu vstřícný, pomohl nám, kde to šlo, a díky němu i celému týmu máme na stavbu moc hezké vzpomínky.”

Pamatujete si na ten okamžik, kdy jste poprvé stáli před hotovým domem? Jaké to bylo?

“Bylo to nádherné – ale přiznám se, že my jsme strašní nedočkavci. Tím, že se stavělo přímo na zahradě u rodičů, jsme měli dům na očích každý den. Manželka se už nemohla dočkat, až se nastěhujeme, takže ve chvíli, kdy už se to blížilo do finále a řemeslníci dodělávali poslední detaily, my jsme si tam už nosili nábytek a pomalu se zabydlovali.

Takže to nebylo tak, že bychom jednoho dne přišli k hotovému domu a poprvé odemkli dveře. My jsme tam už před tím spali – dva, tři dny před oficiálním předáním – protože jsme to prostě nevydrželi. A musím říct, že ten pocit, když tam večer sedíte uprostřed krabic a víte, že tohle už je opravdu vaše, je k nezaplacení.”

Máte v domě nebo kolem něj nějaké oblíbené místo, kde trávíte nejraději čas?

“Zatím je pro mě největší srdcovka naše malé posezení před vchodem. Jsme kuřáci, a v domě máme přísný zákaz kouření, takže jsme si hned u dveří udělali malé ratanové posezení se stolkem a dvěma židličkami. Je to na severní stranu, takže tam nesvítí ostré slunce a je tam příjemný chládek. Sedneme si tam, dáme si kávu a můžeme koukat na ulici – přiznávám, že já rád pozoruji, co se kolem děje.”

Říkal jste, že jste nedávno dokončil i práce okolo domu. Co všechno se vám podařilo dodělat?

“Ano, protože peníze z financování byly čistě na dům, okolí jsme museli řešit až dodatečně. A podařilo se nám to teprve nedávno. Minulý týden jsem dokončil velkou terasu a chodníček k domu.

Teď se věnujeme terénním úpravám. Manželka si na to vzala dokonce týden dovolené a rozvážela pět tun hlíny po zahradě. A úplně ji to pohltilo – každý den chodí do zahradnictví, přiveze plné auto kytiček a keříků a už si to tam všechno sází. Začíná si tak plnit svůj sen o krásné zahradě a já vidím, jakou z toho má radost.

Postupně budujeme okolí domu tak, aby to bylo naše místo klidu – a je to stejně radostná část jako samotná stavba.”

Co byste poradili lidem, kteří mají pocit, že na vlastní dům nikdy nedosáhnou?

“Upřímně – ať se toho nebojí. My jsme do toho šli taky úplně bez peněz. Jediné, co jsme měli, byl pozemek, který nám darovala mamka. A i tak to nakonec vyšlo.

Dodnes si pamatuji ten okamžik, kdy mi poprvé řekli: „Vy opravdu budete stavět.“ Byl jsem z toho v šoku, protože jsem si to do té doby vůbec neuměl představit.

Ekonomické stavby nám ukázaly, že se nemusíme bát. Všechno s námi trpělivě prošli a obrovské množství věcí za nás vyřídili. Já osobně jsem byl na úřadech jen párkrát – možná pět šest návštěv – a zbytek jsme zvládli po telefonu nebo přes e-mail. Dnes už jde spousta věcí řešit na dálku, takže to není tak složité, jak si člověk představuje.

Pokud má člověk chuť a narazí na tým, který ví, co dělá, zvládnout se to dá i s minimem prostředků.”

Co byste vzkázali celému týmu Ekonomických staveb, který s vámi tu cestu prošel?

“Chtěli bychom jim moc poděkovat. Jsme strašně vděční, že jsme do toho šli právě s nimi. Splnili nám náš velký sen – díky nim dnes bydlíme v krásném domě a můžeme si užívat vlastní klid a soukromí.

Bez jejich pomoci bychom to nezvládli. Od začátku do konce stáli při nás a dneska, když se večer posadíme před dům a podíváme se na to, co se nám společně podařilo, jsme opravdu šťastní.”