Když domov znamená svobodu

Pamatujete si ten moment, kdy jste poprvé začal uvažovat, že vaše rodina potřebuje nový dům?

“Ano, pamatuji si to velmi dobře. Žili jsme ve starším patrovém domě, který měl své kouzlo, ale nebyl praktický pro naši každodenní realitu. Naše dcera Sofinka je na invalidním vozíku – a právě schody se pro ni stávaly nepřekonatelnou překážkou. Každý den bylo náročnější a bolestnější sledovat, jak se kvůli prostoru, který má být domovem, musí potýkat s omezeními. Věděli jsme, že pokud má žít plnohodnotný život, musí mít prostor, kde se bude cítit svobodně. Bez překážek. Bez kompromisů.”

Starý dům měl jistě své kouzlo. Jak moc ale schody ovlivňovaly každodenní život vaší rodiny?

“Zásadně. Mohli jsme tam být, ale všechno bylo složité. Dvě místnosti dole, jinak všechno po schodech – zimní zahrada, ložnice, další prostory. Představa, že bychom dům předělávali, instalovali výtah nebo přestavovali celé patro, byla nereálná. S manželkou jsme se jednoznačně shodli na tom, že si Sofinka zaslouží víc.”

Jak vznikl nápad požádat o pomoc Ekonomické stavby?

“Znám pana Mencla přes dvacet let a chováme k sobě velký respekt a pracovní důvěru. Jednou jsem za ním přišel s prosbou – jestli by nám pomohl. A on řekl ano. Dodnes si nesmírně vážím toho, co pro nás udělal. Postavili jsme dům, do kterého jsme se mohli přestěhovat ještě před tím, než jsme prodali ten starý. Díky tomu jsme měli prostor a klid na přechod. To byl obrovský dar.”

Věděl jste, že jste byl mezi prvními, komu Ekonomické stavby postavily dům formou „nejprve-klidně-bydlet-potom-zaplatit“? A že jste inspiroval vznik programu Pohodová stavba?

“Ne, to jsem vůbec netušil… To je krásné a vlastně i velmi dojemné. Člověk v tu chvíli myslí hlavně na to, jak situaci zvládnout pro svou rodinu. Nečekáte, že byste mohl někoho inspirovat nebo být začátkem něčeho většího. Ale vědomí, že naše cesta pomohla otevřít nové možnosti i dalším lidem, je nesmírně silné.”

Jaký dům jste si pro svou rodinu vysnili?

“Jediná podmínka byla, aby byl bezbariérový. Dům, kde bude moci Sofinka samostatně fungovat, dojet si, kam potřebuje, otevřít si dveře, vyjet na zahradu. Navrhli jsme si atypický bungalov přesně podle svých představ – nebyl to typový dům, ale dům podle našich potřeb. Jsem moc rád, že jsme si v ES mohli vytvořit individuální projekt na míru našim, a zejména Sofinčiným potřebám.”

Jak jste se cítil, když jste poprvé viděl, že nový dům roste? 

“Byl to hezký pocit. My jsme tehdy bydleli ve stejném městě, takže jsem mohl chodit na stavbu skoro každý den. A taky jsem tam opravdu chodil – ne kvůli kontrole, ale protože to byl zážitek. Sledovat, jak dům roste. Jak se z plánů na papíře stává skutečný domov. Povídat si s dělníky, být u toho. Byla v tom radost, napětí, očekávání i vděčnost.

Měl jsem štěstí na skvělého stavbyvedoucího – pana Česala – kterého jsem znal už dřív. Všechno probíhalo bez problémů. Co jsem zvládl sám, to jsem si udělal – podlahy, dveře, venkovní terénní úpravy. Švagr nám pomohl s koupelnami, s odpady.  Byl to takový společný projekt celé rodiny. I díky tomu dneska cítím, že jsme v tom domě nechali kus sebe. Náš otisk.”

Co znamenalo přestěhovat se z domu plného schodů do prostoru, kde se vaše nejmladší dcera mohla volně pohybovat?

“Byl to přechod do úplně jiného života. Do života bez bariér – nejen těch fyzických, ale i psychických. Dnes má Sofinka svůj prostor. Může si dojet pro kartáček, pro ovladač, vyjet si na zahradu, kdykoliv chce. A hlavně – může to udělat sama. Máme třeba speciální elektrické posuvné dveře, které si otevře jediným stiskem tlačítka. Vyjede ven a projíždí se po zahradě. Ten pohled, jak si tam v klidu jezdí, je nepopsatelný.

To, co pro jinou rodinu může být samozřejmé, je pro nás dar. Máme klid, máme radost – a máme domov, ve kterém naše dcery můžou být svobodné.”

Jak se vám dnes v novém domě žije?

“Skvěle. Už je to přibližně čtyři roky, co jsme se nastěhovali, a dům se pro nás stal skutečným domovem. Když jsme se stěhovali, chtěli jsme mít všechno připravené – nejen interiér, ale i okolí domu. Nechtěli jsme, aby se Sofinka musela pohybovat po bahně nebo staveništi. Takže jsme měli hotové chodníky, trávník, terasu… všechno připravené tak, aby se od prvního dne mohla cítit dobře.

Dokonce i bazén byl hotový dřív než fasáda – tak moc jsme chtěli, aby to celé působilo jako místo, kde se dá opravdu žít. Dnes už jen udržujeme, vylepšujeme drobnosti, ale základ je pevný. Sofinka je šťastná, a to je pro nás to nejdůležitější.

A pak je tu Sárinka – naše prvorozená dcera, je nejen velkou oporou pro Sofinku, ale také pro nás. Říkáme jim dvojčata, i když se nenarodily ve stejný den. Jsou na sebe napojené jako jedna duše. Sledujeme je, jak spolu tráví čas, jak si pomáhají, a říkáme si, že všechno to úsilí stálo za to. Máme doma lásku, klid a každodenní radost – a to je to nejvíc, co si člověk může přát. Jsme s manželkou moc vděční, že je máme obě v našich životech!”

Co byste vzkázal lidem, kteří třeba také řeší těžkou situaci a bojí se udělat první krok?

“Ať se nebojí. Pokud mají práci a aspoň trochu jisté zázemí, ať do toho jdou. Dneska dáte za nájem i dvacet tisíc korun, tak proč je radši nedávat do vlastního domova? S trochou odvahy, vírou v sebe a pomocí těch správných lidí se dá zvládnout mnohem víc, než si na začátku myslíte.

Ani já nejsem žádný milionář, jen obyčejný člověk, který chtěl pro svou rodinu lepší podmínky. Když si na to člověk vydělá, když se nebojí přiložit ruku k dílu, tak se cesta vždycky najde. A ano, je to někdy s rizikem, ale kdybychom se báli udělat první krok, tak bychom dnes nebyli tam, kde jsme.

Život se neptá, jestli je to ideální čas – někdy si ten čas musíme vytvořit sami. A věřte mi, že ten pocit, když víte, že jdete spát pod střechou, která je vaše, za to rozhodně stojí.”

A co byste chtěl říct týmu Ekonomických staveb – panu Menclovi a jeho kolegům?

“Já… omlouvám se. Chvíli nemůžu mluvit. To teď na mě nějak dolehlo.

Chtěl bych jim všem – opravdu všem – ze srdce poděkovat. Ale hlavně panu Menclovi. Bez něj by tohle všechno nebylo. Díky němu má naše dcera Sofinka domov, ve kterém může být sama sebou. Je šťastná. A to je pro nás to nejdůležitější.

Víte, Sofinka je dívka na invalidním vozíku, žije s ventilační tracheostomií a výživou do bříška – ale i přesto žije naplno. Miluje hudbu, má kamarády, směje se. A dnes má i dům, ve kterém se může sama pohybovat, otevřít si dveře na zahradu, být součástí každodenního života bez překážek. A tohle všechno – ten pocit svobody, důstojnosti a sebevědomí – jí dává křídla. A my to vidíme každý den.

Takže ještě jednou moc děkujeme. Za tenhle dům. Za to, že jste věřili s námi. Za to, že jste nám pomohli.”