Když už jsme to chtěli vzdát, Ekonomické stavby stály při nás

Vzpomínáte si na ten úplně první moment, kdy jste si řekli: „Zvládneme to, postavíme si vlastní dům“?

“Bylo to ještě v době, kdy jsme spolu teprve začínali. Byli jsme svobodní, ale věděli jsme, že chceme něco společného – vlastní zázemí, místo, kde budeme skutečně doma. Ta myšlenka přišla přirozeně, jako další krok v našem vztahu. Už je to víc než tři roky, co jsme se pro dům rozhodli, a i když jsme tehdy ještě netušili, co všechno nás čeká, byla v nás jasná touha jít si za tím snem.”

Vaše cesta ale nebyla jednoduchá. V jednu chvíli jste dokonce bydleli u kamarádů, kteří vás ze dne na den vystěhovali… Jak jste to zvládali?

“Bylo to opravdu náročné období. V té době už jsme měli malou dcerku a z ničeho nic jsme přišli o střechu nad hlavou. Kamarádi nám původně nabídli pomoc – chtěli nás podpořit i finančně, protože jsme měli hypotéku, náklady rostly a každý ušetřený nájem se počítal. Jenže vztahy se časem zkomplikovaly a jednoho dne jsme se ocitli doslova před domem, bez možnosti se vrátit dovnitř.

V tu chvíli jsem v noci volala jiné kamarádce, kterou jsem už trochu připravila na to, že by se něco mohlo stát. A ona nás bez váhání přijala – nabídla nám gauč, prostor, zázemí… Tahle pomoc v nouzi pro nás znamenala všechno. Jsou chvíle, kdy se ukáže, kdo je skutečný přítel.”

Šli jste do stavby domu bez zajištění, bez vlastních prostředků… Věřili jste, že se to povede?

“Na začátku jsme věřili, že to nějak zvládneme. Měli jsme jen základní zálohu, kterou bylo potřeba složit při podpisu smlouvy. Jinak nic jistého – žádné větší úspory, žádné rezervy. Ale byli jsme rozhodnutí. Řekli jsme si, že když se chce, cesta se najde.

Jenže pak přišly komplikace. Druhá hypotéka, stěhování, svatba, těhotenství, porod… a peníze začaly rychle docházet. Najednou jsme museli řešit, kde vlastně budeme bydlet, zatímco se náš dům teprve začínal rýsovat. Byly momenty, kdy jsme si opravdu říkali, že to asi nedáme.”

Zvažovali jste i jiné stavební firmy nebo banky, nebo jste se rovnou rozhodli pro Ekonomické stavby?

“Rozhodli jsme se rovnou. Byli jsme na jedné schůzce s Ekonomickými stavbami a hned jsme cítili, že to je ono. Měli jsme důvěru – v přístup, ve způsob komunikace, i v to, jak se nám věnovali. Ta záloha byla jediná věc, kterou jsme měli připravenou. Ale ta se nakonec odečítá z celkové ceny, takže jsme si řekli: jdeme do toho.”

Jak jste zvládali kombinaci rodinných změn a rozestavěného domu?

“Bylo toho hodně. V krátkém čase jsme řešili hypotéku, plánovali svatbu, těhotenství a do toho rozestavěný dům. Můj muž pracuje v prostředí, kde často nemá signál, takže veškerá komunikace ohledně stavby byla hlavně na mně. Volala jsem, domlouvala, dohledávala. Co jsem nevěděla, s tím mi občas poradil táta. Ale upřímně – byly chvíle, kdy toho bylo opravdu dost.

Postupně jsme se ocitli v situaci, kdy jsme měli dvě hypotéky a všechny naše úspory mizely. V té době jsme se museli vystěhovat z bytu, protože ho majitelka chtěla prodat. Neměli jsme kam jít. Malá měla sedm nebo osm měsíců a my jsme se s nadějí obrátili na známé, kteří nám nabídli dočasné útočiště. Ale i to trvalo jen chvíli – pak nás ze dne na den požádali, abychom odešli. Byli jsme s miminkem doslova bez střechy nad hlavou.

Zachránila nás kamarádka, která nás v noci přijala do svého bytu. Takové věci člověk nezapomene.”

Jak jste vnímali tu dobu, kdy byla hotová jen hrubá stavba a chyběly prostředky na dokončení?

“Stavba probíhala po etapách – postupně jsme vždy odsouhlasili další krok, zařídilo se financování a pokračovalo se. Ale byly chvíle, kdy jsme už opravdu nevěděli, jestli to zvládneme. Měli jsme hotovou hrubou stavbu, ale chyběly peníze na dokončení. Ta nejistota byla hrozně těžká – vidíte, jak dům stojí, ale nemáte sílu ho dotáhnout.

V tu chvíli sehrál obrovskou roli tým Ekonomických staveb. Myslím, že kdyby nám nebyla oporou paní Daniela Kantnerová, tak to nikdy nedotáhneme. Byla neuvěřitelná – snažila se najít řešení ze všech stran, domlouvala, zařizovala, povzbuzovala. Když jsme nevěděli, jestli to ještě vůbec půjde, ona věřila a hledala cestu dál.”

Co pro vás znamenalo, že se tým Ekonomických staveb nevzdal a opravdu za vás bojoval?

“Znamenalo to úplně všechno. Pan Netík kvůli nám urychloval výstavbu, co to šlo. Říkal nám přesně kdy, co proběhne, informoval nás, kdy přijdou dělníci na podlahy, kdy bude možné se stěhovat. Nakonec jsme se stěhovali 18. června – zrovna na moje narozeniny. Byl to tehdy obrovský dar.

Bez nich bychom to nikdy nezvládli. Věřím, že u jiné firmy bychom skončili někde u rozestavěných základů a tím by to skončilo. Díky nim máme skutečný domov.”

Byly při stavbě nějaké komplikace, nebo šlo všechno hladce?

“Bohužel, neobešlo se to bez komplikací. Měli jsme třeba velký problém se spodní vodou – stačilo málo vykopat a hned se začala objevovat. Museli jsme kvůli tomu řešit izolaci u jímky, protože tam začala téct voda. To byly věci, se kterými jsme na začátku vůbec nepočítali.

A pak tu byl i jeden soused, který si stavbu neustále fotil, sledoval každý pohyb auta na pozemku, všechno dokumentoval a volal na různé instituce. To člověka psychicky vyčerpá, zvlášť když už tak nemáte sílu. Ale i přes všechny tyto stresové situace musíme říct, že pan Netík byl opravdu profesionál. Klidný, lidský, zvládl to s přehledem a nás dokázal uklidnit. Díky němu všechno fungovalo tak, jak mělo – i když ne vždy ideálně, vždy s řešením.”

Pamatujete si na ten moment, kdy jste se konečně mohli nastěhovat?

“Ano, a nezapomenu na něj do konce života – jak už jsem zmiňovala, bylo to přesně na moje narozeniny. Dům sice ještě nebyl úplně hotový, ale my jsme měli klíče, mohli jsme si říct „tohle je naše“. Byl to splněný sen.

Stěhování samotné bylo rychlé, hektické, plné emocí. Pomáhala nám má sestra s partnerem, já jsem byla s malou chvíli ještě u kamarádky, protože byla ještě velmi malinká. Do toho jsme dodělávali poslední věci – čistili, aby se neprášilo, připravovali dům k bydlení. Ale přesto všechno – to byl ten moment, kdy jsme si poprvé uvědomili, že jsme doma.”

Co vám dům dal – kromě střechy nad hlavou?

“Přinesl nám hlavně klid. Vnitřní i vnější. Konečně jsme se mohli zastavit, vydechnout, být spolu bez neustálé nejistoty, co bude dál. Už nás netlačí čas, ani okolnosti. Cítíme se tu uvolněně – je to náš prostor, naše místo na zemi.”

Máte doma nějaké oblíbené místo? Něco, co má pro vás zvláštní význam?

“Nejčastěji jsme v kuchyni propojené s obývacím pokojem – to je srdce našeho domova. Malá má svůj koutek na hraní, a i díky tomu se tu cítí bezpečně. Když jsme si do domu přinesli první květiny a zabydleli ho podle sebe, přišel s tím i ten opravdový pocit domova. Klid, ticho, bezpečí. A vědomí, že jsme to zvládli.”

Co byste vzkázali někomu, kdo je na začátku podobné cesty? Bez finančních prostředků, bez jistoty, ale s touhou mít domov?

“Řekla bych jedno – ať se nebojí. Ať si to dobře promyslí, připraví se i na to, že věci nepůjdou vždy hladce. My jsme si taky mysleli, že to bude jednoduché, že to nějak zvládneme. Ale realita byla jiná. Přišly těžké chvíle, momenty, kdy jsme si říkali, že už to asi nedáme.

Byla jsem připravená jít i na brigádu, kdyby bylo potřeba. A pak – když už to vypadalo, že končíme – se objevili lidé, díky kterým jsme mohli pokračovat. Paní Kantnerová, pan Netík… Oba udělali maximum a díky nim dnes bydlíme.

Kdyby tam oni nebyli, zůstali bychom možná jen u rozestavěné hrubé stavby. Takže – pokud vás na cestě doprovází takoví lidé, dá se zvládnout mnohé. A rozhodně to stojí za to.”

A na závěr – co byste chtěli vzkázat týmu Ekonomických staveb?

“Obrovské děkujeme. Za to, že jste to s námi nevzdali. Že jste nám pomohli projít i těmi nejtěžšími chvílemi. Že jsme díky vám dnes ve svém krásném domě.

Vím, že se budu opět opakovat, ale zvláštní poděkování patří panu Netíkovi a paní Kantnerové – byli s námi od začátku do konce, v dobrém i zlém. Nikdy jsme si nemysleli, že to zvládneme. A bez vás bychom to opravdu nedali. Díky vám máme nejen dům, ale i nový začátek. A za to budeme vděční celý život.”