Nečekali na ideální chvíli. Prostě začali s ES stavět svůj život – příběh novomanželů Kohoutových

Pamatujete si moment, kdy jste se rozhodli, že chcete vlastní dům?

Lucie: „Pamatujeme si to úplně přesně. Bylo to v lednu 2024, když jsme ještě bydleli v pronajatém bytě v Rokycanech. Platili jsme tehdy kolem patnácti nebo šestnácti tisíc za nájem a oba jsme čím dál víc cítili, že dáváme peníze do něčeho, co nikdy nebude naše.

Oba jsme navíc vyrůstali v rodinných domech, kde člověk měl svůj prostor, zahradu, soukromí a mohl si všechno udělat po svém. A najednou jsme byli v bytě, kde jsme věděli, že i kdybychom tam byli dalších deset let, stejně nám z toho nic nezůstane. A právě tehdy jsme si poprvé řekli, že bychom chtěli něco vlastního.

Já se přiznám, že jsem zpočátku vůbec stavět nechtěla. Věděla jsem, jak dlouhý a náročný proces to je. Hodně nás ale povzbudila moje sestra, která s Ekonomickými stavbami stavěla už před lety a měla s nimi dobrou zkušenost. A právě ona nás vlastně přesvědčila, abychom si alespoň domluvili první schůzku.”

Zdeněk: „Já jsem stavět chtěl vždycky. Už jako kluk jsem vyrůstal na stavbě rodinného domu, který naše rodina stavěla svépomocí. Věděl jsem, jak všechno funguje a co všechno je kolem toho potřeba udělat. Jenže problém byl čas.

Pracuji od rána do večera, většinou od pondělí do soboty, takže kdybych měl stavět dům po práci sám, trvalo by to klidně čtyři nebo pět let. A to jsme prostě nechtěli. Hledali jsme proto nějakou rozumnou alternativu.

Nakonec jsme si domluvili schůzku s panem Fryčkem z ES v Plzni a musím říct, že nám lidsky neuvěřitelně sedl. Navíc jsme chtěli stejné lidi, které měla při stavbě moje švagrová, hlavně pana Skalu, manažera stavby, protože jsme na něj slyšeli opravdu jen samou chválu. A vlastně už po první schůzce jsme věděli, že do toho půjdeme.”

Dostali jste pozemek od rodiny, jak velká pomoc to byla? 

Lucie: „Obrovská. Hodně jsme přemýšleli, kde bychom vlastně jednou chtěli žít. Věděli jsme, že nechceme město. Já sama pocházím spíš z menšího města a oba jsme toužili po klidnějším místě, ideálně někde blízko rodiny.

A pak přišel moment, na který asi nikdy nezapomeneme. Seděli jsme jednou u rodičů v obýváku a tatínek jen tak řekl: „Tak já vám dám zahradu.“ A tím bylo vlastně rozhodnuto.

Ten pozemek nám velmi pomohl. Dneska jsou ceny pozemků úplně šílené, takže pro mladý pár je to obrovská pomoc a zároveň obrovský dar. I když je pozemek menší, vzali jsme to všemi deseti.”

Zdeněk: „Pozemek není obrovský, ale pro nás je ideální. Máme místo na zaparkování aut, malou zahradu, pergolu, vejde se sem bazén a pořád máme prostor na posezení nebo grilování s přáteli.

A hlavně, člověk má svoje místo venku. To byl pro nás neskutečně důležitý rozdíl oproti bytu. Vyjít si na vlastní zahradu, sednout si večer ven, pozvat rodinu nebo jednou pustit děti na zahradu… přesně po tom jsme toužili.”

Jak jste řešili financování stavby?

Zdeněk: „Financovali jsme to hypotékou. Hodně věcí kolem financování jsme si řešili sami, hledali jsme si banky, porovnávali podmínky a zjišťovali, co bude pro nás nejlepší.

Oba jsme totiž dřív podnikali jako finanční poradci, takže jsme měli aspoň základní přehled o tom, jak hypotéky fungují. Navíc máme i dlouholetou finanční poradkyni, která nám pomáhala s pojištěním a dalšími věcmi kolem financování.”

Lucie: „Ale rozhodně jsme na to nebyli úplně sami. Paní Kantnerová z ES nám hodně pomáhala hlavně s administrativou a vysvětlováním všech odborných věcí kolem stavby a hypotéky. Podepisovala s námi dokumenty, všechno nám trpělivě vysvětlovala a pomáhala nám zorientovat se v tom, jak celý proces funguje.

Takže i když jsme si část věcí řešili sami, měli jsme za zády někoho, kdo nás tím provedl a člověk měl díky tomu mnohem větší klid.”

Jaké to bylo, když se poprvé koplo do země?

Zdeněk: „Upřímně? Ze začátku nám přišlo, že se strašně dlouho nic neděje. Od chvíle, kdy geodet vytyčil první kolíky, jsme čekali snad věčnost, než se opravdu začalo stavět.

Já jsem byl v tomhle hodně skeptický. Říkal jsem si, že jakmile budou kolíky, tak za pár dní přijedou bagry a pojede se. Jenže člověk až během stavby zjistí, kolik věcí musí navazovat jako je čerpání hypotéky, odhadce, materiál, termíny. A někdy prostě zákazník čeká čtrnáct dní kvůli jedné věci, která se někde administrativně řeší.”

Lucie: „My jsme navíc bydleli hned vedle u rodičů, takže jsme na ten pozemek koukali každý den z okna mého pokoje. A o to víc nám přišlo, že se nic neděje. Člověk ráno vstane, podívá se ven… a pořád jen kolíky.

Ale pak se to najednou zlomilo. A od té chvíle už to letělo neuvěřitelně rychle. Najednou stálo první patro, pak druhé, přijela střecha… a my měli pocit, že ten dům roste doslova před očima.

Bylo krásné sledovat, jak se z obyčejné zahrady postupně stává náš budoucí domov.”

Zdeněk: „A musím říct, že nás hodně podporoval pan Skala, náš manažer stavby. Kdykoliv jsme měli pocit, že se něco zdržuje, volali jsme mu a on nás vždycky uklidnil, že všechno pokračuje tak, jak má. Já tomu díky práci trochu rozumím, takže jsem věděl, že některé věci prostě nejdou uspěchat. Ale Lucie už chtěla hlavně bydlet.”

Lucie: „Já už jsem totiž dávno nakupovala věci do domu. Měli jsme plný sklep příborů, dekorací, nádobí a všeho možného, zatímco jsme měli pořád jen hrubou stavbu.

Přítel ze mě občas šílel. Já už doma prostírala imaginární stůl a on říkal: „My ještě ani nebydlíme!“

Zdeněk: „Já jsem spíš minimalista. Mně stačí málo. Ale nakonec jsem povolil aspoň druhou sadu příborů. To byla asi jediná věc, kterou jsem oficiálně schválil navíc.” (směje se)

Slyšela jsem, že vám byl velkou oporou během stavby i tatínek, že?

Zdeněk: „Obrovskou. Tchán byl vlastně každodenní dozor stavby. Tím, že už je v důchodu, měl na to čas a zároveň obrovské zkušenosti.

On sám kdysi postavil velký vícegenerační dům, kde bydlela celá rodina. Opravdu poctivou starou stavbu, podsklepenou, z kamene, všechno dělané pořádně a precizně. Navíc měl přes dvacet let zkušeností ze stavebnictví, takže přesně věděl, co a jak kontrolovat.

Byl u všeho od začátku do konce. Kontroloval práci, hlídal detaily, komunikoval s řemeslníky. A upřímně, to byla obrovská výhoda, kterou spousta lidí nemá. Protože jedna věc je kontrolní den s projektovým manažerem a druhá věc je člověk, který stojí na stavbě každý den a vidí celý průběh práce.”

Lucie: „Tatínek byl opravdu součástí celé stavby. Pan Skala pak sám říkal, že spolu měli skvělou komunikaci a že se na něj mohl spolehnout. A myslím, že právě díky tomu všechno fungovalo tak dobře. Táta dokázal spoustu věcí pohlídat ještě v průběhu práce, ne až ve chvíli, kdy bylo hotovo.

Tohle byla jedna z věcí, za kterou jsme byli během celé stavby asi nejvíc vděční.”

Byla během stavby i nějaká komplikace nebo moment, který vám utkvěl v paměti?

Zdeněk: „Každá stavba přinese situace, které člověk musí průběžně řešit, a ani u nás to nebylo úplně bez drobných komplikací. Některé práce jsme si představovali trochu jinak a občas jsme byli náročnější na detaily a preciznost provedení. Já jsem totiž typ člověka, který si rád všechno zkontroluje a záleží mu na tom, aby věci byly dotažené opravdu pořádně.

Na druhou stranu musím říct, že kdykoliv jsme něco řešili, vždycky se to snažil pan Skala rychle vykomunikovat a dotáhnout. A právě to pro nás bylo důležité, že v tom člověk nezůstane sám a věci se aktivně řeší.”

A zároveň tam bylo spoustu momentů, na které vzpomínáme opravdu pozitivně. Třeba koupelny byly udělané nádherně a mnohem rychleji, než jsme čekali. Stejně tak schodiště nebo podlahy. Bylo vidět, že někteří pracanti si na své práci dávají opravdu záležet a mají ji poctivě odvedenou.”

Lucie: „Hodně jsme si vážili i toho, že když jsme cokoliv potřebovali nebo jsme měli nějakou otázku, komunikace fungovala rychle. To člověku během stavby dodá obrovský klid. A právě díky tomu nakonec převládly hlavně ty hezké momenty a radost z toho, jak nám dům postupně rostl před očima.”

Museli jste dům nějak přizpůsobovat pozemku?

Zdeněk: „Museli. Pozemek je užší, takže jsme dům museli trochu otočit a napasovat tak, aby všechno vyhovovalo odstupům od sousedů i celkovému umístění na parcele.

Původně jsme chtěli bungalov, ale nakonec jsme museli jít do patrového domu kvůli sklonu střechy a prostoru kolem domu. Nechtěli jsme, aby střecha zasahovala směrem k sousedům. Sice je to rodina a pravděpodobně by s tím problém neměla, ale člověk musí myslet i do budoucna.

Nakonec jsme vybrali dům Blanka a myslím, že to bylo správné rozhodnutí.”

Lucie: „Ten dům je neskutečně zajímavý v tom, že zvenku působí menší, ale uvnitř člověk zjistí, že je vlastně dokonale využitý. Hodně lidí nám ze začátku říkalo, že vypadá malý. Ale když pak přišli dovnitř, většinou změnili názor a říkali, že je to vlastně úplně akorát.

Máme propojenou kuchyň s obývacím pokojem a velkou výhodou je výklenek s jídelním stolem, takže stůl nezabírá hlavní obytný prostor. Vedle máme pracovnu, kterou dnes využíváme i jako pokoj pro zvířata, knihovnu a místo, kde se momentálně hromadí naše věci na chystanou svatbu.

V přízemí jsme si navíc upravili dispozici koupelny a technické místnosti, protože jsme nechtěli, aby byly technické věci hned na očích.

Nahoře máme ložnici, koupelnu a dva dětské pokoje. A upřímně? Přijde nám to úplně ideální. Ani malé, ani zbytečně velké. Prostě akorát pro život.”

Jaký byl moment, kdy jste se konečně nastěhovali?

Zdeněk: „To bylo obrovské uvolnění. My už jsme se nemohli dočkat, až budeme konečně doma. Měli jsme sem navezený nábytek, kuchyň, spoustu věcí a postupně jsme tady vlastně začali fungovat, i když se ještě dodělávaly poslední detaily.

Ještě se dodělávaly třeba dveře v patře, protože tam byla chyba v rozměru stavebního otvoru a muselo se to upravit. Ale my už jsme byli hlavou i srdcem tady.

Hlavně jsme moc toužili po vlastním soukromí. Dva roky jsme bydleli u Lucčiných rodičů v jejím dětském pokoji. A i když nám neskutečně pomohli a jsme jim za to dodnes vděční, člověk si po čase uvědomí, jak moc potřebuje svůj vlastní prostor.”

Lucie: „U našich jsme měli vlastně takové poloskleněné dveře, takže člověk nikdy neměl úplný klid. Když někdo prošel po chodbě, hned jste o sobě věděli. A po těch dvou letech už jsme oba cítili, že potřebujeme být sami, mít svoje zázemí a začít si budovat vlastní domov.”

Zdeněk: „Já mám úžasného tchána i tchýni. Opravdu nám dali maximum a hodně nám pomohli. Ale přece jen… bydlet dva roky s rodiči v jednom domě je náročné pro každého. O to silnější pak byl ten pocit, když jsme poprvé zavřeli dveře našeho vlastního domu a věděli jsme, že už jsme opravdu doma.”

Co vás kolem domu ještě čeká? Máte další plány?

Zdeněk: „Těch plánů máme ještě spoustu. Hodně věcí kolem domu jsme si totiž dělali sami s tchánem. A upřímně, bez něj bychom to zvládali mnohem hůř. To je člověk, který dokáže spočítat úplně všechno. Na kostku, na kilo cementu, na centimetr. 

Společně jsme třeba dělali příjezdovou cestu, protože jsme chtěli mít všechno opravdu na našem pozemku a mít jistotu do budoucna. Sami jsme řešili i oplocení, chodníčky kolem domu nebo odvodnění.

Nakonec jsme třeba úplně změnili původní plán s retenční nádrží. Nechtěli jsme investovat velké peníze do řešení, které nám nedávalo smysl, tak jsme vymysleli vlastní systém vsakování dešťové vody. Udělali jsme okapový chodníček, sudy na vodu i vsakování do podloží. A funguje to skvěle.”

Lucie: „Vlastně nás pořád baví ten pocit, že si to tvoříme po svém. Že ten dům opravdu žije s námi. Každý kousek kolem domu má nějaký příběh nebo kus práce někoho z rodiny.”

Zdeněk: „Teď nás ještě čeká rekonstrukce pergoly, která už má něco za sebou. A chceme znovu vyřešit bazén, protože původní musel pryč kvůli stavbě domu. Takže ho přesuneme jinam a postupně budeme dodělávat zahradu tak, aby nám to celé dávalo smysl.

Já bych si tam chtěl časem udělat i malý venkovní prostor na cvičení, nějakou jednoduchou hrazdu nebo místo na workout. Nemáme obrovský pozemek, ale snažíme se využít každý kout tak, aby nám bylo doma dobře.

A asi přesně o tom to celé je, vytvořit si místo, kam se člověk opravdu těší vracet.”

Co vám dnes v novém domě dělá největší radost?

Zdeněk: „Asi svoboda a soukromí. To jsou dvě věci, které člověk opravdu docení až ve chvíli, kdy je konečně má. To, že si můžeme pozvat kamarády, sedět dlouho do noci, hrát deskové hry, pustit si hudbu a nemusíme mít pocit, že někoho rušíme nebo že se musíme omezovat. Najednou si ten život nastavíte podle sebe.”

Lucie: „Přesně. Můžeme si fungovat tak, jak chceme my. Když se jeden den neuklidí nebo nezapne myčka, tak se prostě nic neděje. Je to náš domov, naše pravidla, naše tempo.

A pak jsou to ty úplně obyčejné maličkosti. Sednout si ven na sluníčko, číst si na zahradě, otevřít ráno dveře a dívat se do zeleně nebo na pole kolem. Člověk najednou zjistí, že právě tyhle drobné momenty mu dávají největší pocit klidu.”

Zdeněk: „Já třeba miluji jen tak vyjít bosky ven na zahradu a chvíli tam stát. To jsou věci, které jsme v bytě vůbec nezažívali. A možná právě proto si jich dneska vážíme ještě víc.”

Když se dnes ohlédnete zpátky, změnili byste něco?

Zdeněk: „Nelituji vůbec ničeho. To rozhodnutí bylo správné a jsme rádi, že jsme do toho šli. Ale zároveň upřímně říkáme, že znovu bychom už asi stavět nechtěli. Člověk si totiž až během stavby uvědomí, jak náročné to celé je jak psychicky, finančně i časově.

Byly momenty, kdy jsme byli unavení, kdy člověk řešil jednu věc za druhou a do toho přicházely další výdaje, které na začátku úplně nečekal.”

Lucie: „My jsme třeba postupně zjišťovali, že některé naše představy znamenají vyšší doplatky, než jsme čekali. Chtěli jsme třeba hnědá okna místo základních bílých, lepší koupelny, určité detaily… a najednou to byly desítky tisíc navíc.

Člověk si na začátku říká: „Tohle už není tak velký rozdíl.“ Jenže ono se to postupně nasčítá.”

Zdeněk: „Kdybychom to zažili znovu, asi bychom byli v některých věcech víc při zemi a víc si hlídali rozpočet. Ale zároveň víme, že jsme si ten dům udělali přesně podle sebe, a to je nakonec nejdůležitější.

Bydlíme tady teprve krátce, v podstatě od letošního ledna, takže je to pořád ještě čerstvé. A i když jsme řešili třeba začátky kolem energií nebo nastavování tepelného čerpadla, už teď vidíme, že ten dům funguje přesně tak, jak jsme chtěli.”

Lucie: „A nejkrásnější je asi ten pocit, když venku není úplně hezky, člověk přijde domů a ví, že je opravdu ve svém. Že všechno kolem nás vzniklo postupně z našeho společného rozhodnutí, práce a snu.”

Máte nějaký vzkaz pro lidi, kteří dnes o vlastním domě teprve přemýšlí?

Zdeněk: „Určitě bych jim řekl jediné, ať nečekají. Protože všechno bude dle mého názoru dražší, a nic nebude jednodušší za dalších pět let. Pokud člověk ví, že chce vlastní domov, měl by si za tím začít jít co nejdřív.

Ale zároveň je potřeba počítat s tím, že to není zadarmo. Chce to práci, disciplínu a někdy i dost odříkání. My jsme si všechno vydřeli sami a možná právě proto si toho dneska tolik vážíme. Spousta lidí čeká, že jim něco spadne do klína. Jenže ono to tak nefunguje. Člověk musí mít nějaký cíl a postupně si za ním jít. Klidně po malých krocích, ale jít.”

Lucie: „Já si třeba dneska vůbec nedovedu představit, že bychom pořád bydleli u rodičů nebo čekali „na správný čas“. On totiž podle mě nikdy nepřijde úplně ideální moment. Vždycky bude něco, drahé hypotéky, ceny materiálů, strach, nejistota.

Ale když se dva opravdu shodnou na tom, co chtějí, a drží při sobě, tak se to zvládnout dá.”

Zdeněk: „My jsme spolu od mladého věku a oba jsme vyrůstali v rodinách, kde se nám rodiče snažili dát ze sebe to nejlepší. Takže jsme asi od začátku měli trochu jinak nastavené hodnoty. Pro nás nikdy nebylo cílem jen „něco mít“. Chtěli jsme si vybudovat domov, rodinu a život, který bude mít smysl. A možná i proto nás ten dům tolik spojuje. Není to jen stavba. Je v něm kus naší práce, našich nervů, radosti i společných snů.”

Lucie: „Teď nás čeká svatba, časem bychom chtěli děti… a pak jednou třeba klidný život někde ve Španělsku, v malém domečku v horách nebo u moře. Ale všechno to, co budujeme dnes, je základ pro tu budoucnost.

A já si myslím, že právě to je nejdůležitější, mít vedle sebe člověka, se kterým chcete všechny tyhle věci prožít.”

Zdeněk: „Protože dům sám o sobě štěstí neudělá. Ale když ho budujete s člověkem, kterého milujete a který je zároveň váš nejlepší kamarád, tak z něj opravdu vznikne domov.”

Chtěli byste něco vzkázat týmu Ekonomických staveb?

Lucie: „Určitě hlavně poděkovat. Za trpělivost, za přístup a za to, jak s námi celou dobu komunikovali. Protože my si uvědomujeme, že to s námi občas určitě neměli jednoduché.”

Zdeněk: „Já jsem třeba řešil hodně věcí s paní Kantnerovou a Lucka zase s panem Skalou. A zpětně si říkám, že některé naše otázky musely působit úplně šíleně. Ale nikdy jsme neměli pocit, že bychom někoho obtěžovali nebo že by nás odbyli.

Naopak. Vždycky nám všechno vysvětlili, uklidnili nás a snažili se pomoct.

A upřímně? Mně dneska pan Skala vlastně trochu i chybí. Za tu dobu z něj nebyl jen člověk od Ekonomických staveb, ale stal se z něj někdo, koho rádi vidíme i normálně lidsky.”

Lucie: „My jsme spolu během stavby řešili nejen dům, ale i úplně obyčejné životní věci. Pan Skala si od nás třeba odvážel koťátko, protože máme doma kočky a během stavby se nám narodila malá koťata. Takže jsme zůstali v kontaktu i potom.

A to je podle mě moc hezké, když spolupráce nekončí jen předáním domu.”

Zdeněk: „Lidi někdy vidí jen čísla nebo nějaké komentáře na internetu. Ale my jsme tu práci těch lidí viděli každý den. Viděli jsme, kolik času, telefonátů, kontrol a řešení za tím stojí.

A my ty peníze nikdy nebrali jen jako platbu za stavbu. Pro nás to byla i odměna lidem, kteří s námi ten náš sen dva roky opravdu žili. Takže děkujeme.”