„Nikdy by mě nenapadlo, že budu mít vlastní dům. A přesto tu dnes stojí.“

Paní Hradečná, vzpomenete si ještě na ten moment, kdy se ve vás zrodila myšlenka postavit si vlastní dům?

„Ten impuls ve mně byl už skoro třicet let. V roce 2021 to bylo přibližně třicet let od chvíle, kdy jsem si koupila pozemek. Na něm stála pouze malá dřevěná chatka, která se stala naším útočištěm mně a mému synovi na víkendy a dovolené.

Já jsem syna vychovávala sama od narození, takže peněz nikdy nebylo nazbyt. Hledala jsem místo, kam bychom mohli utéct z města, a tak jsme začali jezdit sem do Hynkova, na takový konec světa v Litovelském Pomoraví. Tady končí silnice a dál už je chráněná krajinná oblast. To místo nás úplně uchvátilo. Neměli jsme auto, takže jsme každý pátek sedli na kola a jeli třináct kilometrů z Olomouce sem, a v neděli zase zpátky. 

Rozhodnutí postavit dům ale přišlo až v roce 2021. A upřímně, dokopal mě k tomu můj bratranec, který bydlí o dvě dědiny dál. Pořád mi říkal: ‚Proč tam dávno nejsi? Vždyť jsi tam každý víkend.‘

A měl pravdu. Já jsem opravdu každou volnou chvíli trávila tady, zatímco ve městě jsem bydlela v bytě 2+kk ve třetím patře bez výtahu. A i když na to nevypadám, už jsem dva roky v důchodu. A ta představa, že budu sedět v bytě ve městě… to prostě nebylo pro mě. Já potřebuji prostor, přírodu, být venku, pracovat s hlínou, jít ven kdykoliv se mi zachce.

A tak jsem jednoho dne svého bratrance vyslyšela. A byl to právě on, kdo mi doporučil Ekonomické stavby, protože já jsem vůbec neměla ponětí, na koho se obrátit. Pro mě bylo postavit si dům něco naprosto nepředstavitelného. Vždycky jsem obdivovala lidi, kteří to dokázali, ale vůbec jsem si neuměla představit, že bych ten dům stavěla já.”

Jak probíhaly vaše první kroky s Ekonomickými stavbami?

„Na první schůzce se mě ujal pan Smejkal, na kterého do smrti nezapomenu. To je úžasný člověk a Ekonomické stavby v něm mají opravdu skrytý poklad. Je neuvěřitelně empatický a trpělivý. Vždycky si našel čas mi všechno vysvětlit tak, abych tomu rozuměla. A hlavně mě uklidnil. To bylo strašně důležité, že mě dokázal uklidnit.

Na podzim v roce 2021 jsme podepsali smlouvu o dílo. A pak se začalo čekat na stavební povolení. To čekání bylo opravdu dlouhé. To, co se dělo na stavebním úřadě, bylo až neuvěřitelné. Ale nechci to nějak rozebírat. Každopádně stavební povolení jsme dostali až na jaře 2023. A pak už to šlo rychle, všechno se nachystalo a v červnu 2023 se poprvé koplo do země.“

Jak jste zvládala financování celé stavby?

„Já to řeknu úplně upřímně, neměla jsem nikde žádné velké peníze. Celý život jsem byla sama se synem, takže jsme fungovali tak, jak to šlo. Na začátku jsme plánovali, že si byt necháme jako investici, syn si vezme hypotéku a budeme to splácet z nájmu. Jenže syn potom přišel s tím, že se chce ženit. A mně bylo jasné, že bude potřebovat řešit vlastní bydlení a že já už bych v tom věku hypotéku nedostala.

Takže nakonec padlo rozhodnutí byt prodat. A měli jsme obrovské štěstí na dobu, bylo to po covidu, ceny nemovitostí šly nahoru a byt byl na dobrém místě, takže se prodal bez problémů.

Když se začalo řešit vybavení domu s projektantem a panem Smejkalem, naším manažerem projektu, tak jsem na všechno říkala jediné, standard, standard, standard. Věděla jsem, že si nemůžu vymýšlet žádné nadstandardy. A dneska můžu říct, že i ten standard je kvalitní a plně mi vyhovuje.

Po prodeji bytu jsem měla na hromádce peníze, ale pořád to nestačilo. Oslovila jsem svoji bankéřku, protože jsem měla peníze u nich, a to byl další člověk, který mi neskutečně pomohl. 

Když přišel finální rozpočet od Ekonomických staveb, zjistila jsem, že mi chybí asi dvě stě tisíc. Říkala jsem si, jestli do toho vůbec jít. A zase přišel bratranec a říká: ‚Na to nehleď, do toho jdi. Peníze se musí točit, ono se to nějak najde.‘

Nakonec jsme do toho šli i s tímhle „mínusem“. Stavba se navíc ještě prodražila, protože jsme museli zvolit tepelné čerpadlo. Plyn byl vedený mimo pozemek a majitel nám nedal souhlas k napojení, takže bychom museli tahat přípojku z velké dálky. A navíc tehdy byla situace s plynem nejistá, tak jsem se rozhodla pro čerpadlo.

Bylo to dražší, ale dneska jsem za to ráda. Velká výhoda byla, že se stavba platila po etapách. Celou dobu jsme ji financovala z vlastních peněz, bez hypotéky. Měla jsem přesně rozepsané termíny plateb a podle toho jsem čerpala peníze z účtů. Všechno běželo podle plánu.”

Kde jste bydlela během stavby, když už jste prodala byt?

„Když jsem prodala byt, tak jsem rok a půl bydlela v pronájmu ve městě. A i tam jsem měla velké štěstí, kamarádka, která ten byt vlastnila, odjížděla za synem do Kanady, tak mi řekla: ‚Nastěhuj se tam, já ti byt nechám a mezitím si to postavíš.‘

Jenže na konci března 2024 se vracela zpátky do Česka a domeček pořád nebyl hotový. Takže mi nezbylo nic jiného než se přestěhovat do naší dřevěné chatky na pozemku.

Půl roku jsem bydlela v podstatě v té chatce, která se oficiálně dnes vede jako sklad zahradní techniky, aby mohly být na pozemku dvě stavby. Fungovala jsem se suchým záchodem a bez zázemí. Ale měla jsem obrovské štěstí na sousedy. Vedle bydlí mladá rodina a ti mi úplně otevřeli dveře, mohla jsem se u nich sprchovat, prát, fungovat normálně. Bez nich bych to nezvládla.

Říkala jsem si, že od dubna už bude lepší počasí, že to zvládnu. Ale byly dny, kdy byla opravdu zima. Večer jsem se zavřela do chatky, dveře i okna jsem obložila polystyrenem ze stavby, aby tam netáhlo, a topila jsem si malým elektrickým topidlem. No, bylo to dobrodružství.“

Jak jste vnímala samotnou stavbu, když jste ji měla doslova „pod okny“?

„Já jsem jim do toho vůbec nemluvila. Jednak jsem tomu nerozuměla a jednak jsem viděla, jak neuvěřitelně makají. Tady, když udeří léto, tak jsou opravdu velká vedra. A oni v tom vedru, kdy každý hledá stín, normálně pracovali dál. To jsem obdivovala.

A hlavně ta souhra. Ráno přijelo auto, vyskočili čtyři chlapi, každý přesně věděl, co má dělat. Nosili materiál, pracovali, udělali, co měli, sbalili se, rozloučili se a odjeli. A pak přijela další parta. Naprosto to na sebe navazovalo. Různá řemesla, všechno mělo svůj řád. Bylo radost to sledovat.

Syn teď dělá rekonstrukci bytu v Ostravě a je to úplně jiný svět. To je opravdu nebe a dudy, tam si s tím užíváme svoje. A když dneska slyším, jak lidé kritizují stavební firmy, že někdo něco nedodělal, vzal peníze a zmizel, tak si říkám, zlaté Ekonomické stavby. Opravdu.“

Jaké byly poslední týdny před nastěhováním?

„V dubnu 2024 jsem šla do důchodu, takže to bylo celé takové symbolické období. A aby toho nebylo málo, v září se syn ženil. Týden před svatbou přišly povodně. Jsme tady kousek od Moravy a hrozilo, že voda půjde až do obce. To byly opravdu chvíle strachu, říkala jsem si, že jsem těsně před dokončením a teď mi to všechno vezme voda. Naštěstí se to sem nedostalo.

Já jsem si navíc říkala, že do domečku nepůjdu bydlet, dokud nebudu mít zapojenou televizi. To byl můj jediný „společník“. Jenže v té kritické chvíli nebylo na co čekat.

Pamatuji si to úplně přesně, v neděli večer jsem se ještě v chatě dodívala na detektivku, vypnula televizi, vzala ji pod paži a přešla do domu. A od té chvíle už jsem tady zůstala. Nebyl to ten klasický moment, že by někdo zazvonil a řekl: ‚Tady máte klíče, je hotovo.‘ 

Spoustu věcí jsme si dělali sami, abychom ušetřili. Pomohla hodně obec, zrovna se tady dělala kanalizace, takže mi ji obec zajistila, což byla velká úspora. Veškeré vnější práce jsme si řešili sami – elektřinu, přípojky, terénní úpravy. Ale interiér domu jsem nechala kompletně na Ekonomických stavbách, protože jsem chtěla mít jistotu a záruku.

A musím říct, že i kluci na stavbě byli nesmírně ohleduplní. Bylo to až úsměvné, já jsem tady bydlela v chatce, za ní měla záhonky, sekala jsem trávu mezi hromadami materiálu… a vedle toho rostl dům. Dnes na to vzpomínám s úsměvem. Když jsem se rozhodla ten dům postavit, říkala jsem si, že se nechci v důchodu nudit. A to se mi rozhodně splnilo.“

Jaký domeček jste si nakonec vlastně vybrala?

„To bylo taky zajímavé. Já jsem věděla, že mám omezený rozpočet, takže jsem vybírala hlavně podle ceny. Dostala jsem katalog od Ekonomických staveb a listovala jsem, který domeček se té mojí částce aspoň přiblíží.

Nešlo jen o to, co se mi líbí. Velkou roli hrála i dispozice pozemku. Ten je totiž poměrně úzký a dlouhý, má asi 14 metrů na šířku. A když musíte dodržet odstupy od sousedů, tak vám reálně zůstane nějakých 10 metrů.

Nechtěla jsem zastavět celý pozemek tak, abych musela chodit přes dům do zahrady. Chtěla jsem zachovat prostor a zároveň respektovat okolí. Nakonec jsem vybrala domek Katka 15 A. Má necelých 52 metrů čtverečních, což mi vlastně úplně vyhovovalo. Byla jsem zvyklá žít v bytě o velikosti 50 m2 se synem, takže pro mě to nebyla žádná změna.“

Na začátku vám chybělo asi 200 tisíc korun. Jak to nakonec dopadlo?

„Nakonec jsem to dala dohromady. Musela jsem si trochu pomoct, ale postupně, jak dobíhaly termínované vklady a peníze ze spoření, tak se to skládalo.

Hodně jsem ušetřila tím, že jsme některé věci dělali sami, třeba přípojky elektřiny a vody. A velkou pomocí byla obec, která mi udělala kanalizační přípojku včetně zemních prací. 

Když se na to dneska podívám zpětně, tak jsem měla opravdu velké štěstí. Všechno do sebe tak nějak zapadalo. A já věřím, že když to tak má být, tak se ty věci prostě poskládají.“

Co vás ještě čeká kolem domečku? Máte ještě nějaké plány?

„Pořád je co dodělávat. Ještě v zimě 2024 jsem chodila do domečku po paletách a po rozbahněném terénu. Měla jsem strach, že si tady zlomím nohu. Takže minulý rok se hodně pracovalo na úpravách kolem domu.

Naváželo se tady strašně moc materiálu, aby se zvedl terén, dělala se dlažba, chodník… a dneska už je to o poznání lepší. Už se tu dá normálně chodit.

Teď nás čeká dodělat plot směrem do ulice, máme zatím jen jeho základ. A z druhé strany domu bych chtěla udělat terasu. Příjezdová cesta ještě není úplně hotová, parkovací stání na pozemku už máme, ale ten úsek od silnice se teprve dodělá. Upřímně, já auto nemám, takže mě to nijak netlačí. Syn, když přijede, tak parkuje před domem.

Takže postupně si to všechno dodělávám. Ale to k tomu patří.“

Když se dnes ohlédnete za celou tou cestou – litujete, nebo jste ráda, že jste do toho šla?

„Nelituji. To asi vyplývá z celého toho povídání. Naopak jsem ráda, že jsem do toho šla. A znovu musím poděkovat bratrancovi, který mě do toho přiměl. A vlastně mi pomáhá dodnes. Veškeré venkovní práce má tak trochu pod palcem, řídí to, poradí mi. Já tomu nerozumím, tak mi pomůže, přiveze materiál, řekne, co je potřeba udělat.

Bez něj bych to nezvládla. Když si vzpomenu na úplný začátek, tak ta představa, že bych si někdy postavila vlastní dům… to bylo pro mě nepředstavitelné. My jsme vždycky žili skromně, takže jsem to brala jako něco, co není pro mě.

A dneska tu stojím a bydlím ve vlastním. Takže opravdu nelituji ani trochu.“

Co byste ze své zkušenosti vzkázala lidem, kteří o vlastním domě teprve uvažují?

„To není úplně jednoduché říct… protože důležité jsou peníze, to si musíme říct na rovinu. Ale pokud má člověk třeba vlastní byt a dokáže ho prodat, tak už se to začne skládat. Jen je potřeba myslet dopředu, když byt prodáte, musíte někde bydlet, takže si to celé dobře naplánovat, aby na sebe ty kroky navazovaly.

Já bych ale hlavně řekla, ať se toho lidi nebojí.

Když si to promyslí dopředu a jdou do toho s rozumem, tak se to dá zvládnout. Já jsem, třeba skoro dva roky čekala na stavební povolení. V té době to bylo strašně dlouhé a náročné… ale zpětně vidím, že to mělo i svůj smysl. Bylo to po covidu, ceny stavebních materiálů šly úplně šíleně nahoru a já si říkala, že to snad ani nezvládnu. Ale tím, jak se čekalo, tak pak některé ceny zase trochu klesly. Takže i to špatné nakonec bylo k něčemu dobré.

A ještě jedna věc, já nechci nikomu říkat, že má jít stavět za každou cenu. Každý má jinou situaci. Ale z mojí zkušenosti vím, že se vždycky dá najít řešení. Když je potřeba, dá se zpomalit, počkat, přizpůsobit se. Viděla jsem i příběhy lidí, kteří stavbu na čas zastavili a pak se k ní vrátili. Takže za mě, nebát se. Když to má být, tak to do sebe nějak zapadne.“

Co byste vzkázala Ekonomickým stavbám?

„Že se moc těším, až mi dovezou slíbenou sakuru! Ale teď vážně… přála bych jim, ať se jim daří tak, jak se jim daří doteď. Já nesleduji jiné stavební firmy, ale vidím, kolik domů už postavili a že staví po celé republice. A přála bych jim, aby to takhle pokračovalo dál. A vlastně ještě víc, aby jednou byli ve fázi, kdy budou po letech rekonstruovat domy, které sami postavili. Aby ty jejich domy tady stály desítky let a pak dostaly druhý život.

To bych jim přála.“