„Chata byla naší oázou klidu, proto jsme chtěli domov spojující byt a chatu.“
„Dům rostl před očima, i přes covid byl hotový za 11 měsíců, byl to pro nás malý zázrak.“
„Program Děkujeme měl pro mě obrovskou osobní hodnotu. Byla to první chvíle, kdy někdo jasně řekl: Vážíme si toho, co děláte.“
„Ten dům nám přinesl klid, bezpečí a zázemí.“
„Pan Mašát s námi jednal jako rovný s rovným, věděli jsme, že jsme na správné adrese.“
Pamatujete si na ten první moment, kdy jste si řekli: „My už v paneláku dál žít nechceme…“? Co ve vás tehdy nejvíc rezonovalo – byl to klid přírody, nebo pocit, že potřebujete opravdu vlastní prostor?
“Ano, velmi dobře. S manželem jsme bydleli v panelovém bytě s našimi dvěma dětmi. A jakmile to šlo, utíkali jsme na chatu. Trávili jsme tam čím dál více času a do paneláku se vraceli opravdu až v době, kdy už na chatičce nešlo bydlet. Chata totiž nebyla na celoroční užití, voda se na zimu uzavírala, a my měli pocit, že vedeme dvě rozdílné domácnosti. Každý návrat do paneláku byl navíc spojen s problémy – parkování, hluční sousedé, vykradený sklep. Poslední kapkou byl vytopený byt. Tehdy jsme si řekli: „Dost. Jdeme do toho.“
Co pro vás tehdy zahrádka a chata představovaly? Jaké bylo to střídání mezi světem přírody a životem v paneláku?
“Chata byla naší oázou klidu. Spojení s přírodou, možnost vydechnout. Ačkoli nebyla určená k celoročnímu bydlení, stále častěji jsme se tam cítili jako doma. Právě tohle vědomí nás vedlo k rozhodnutí spojit byt a chatu do jednoho celoročního domova.”
Vzpomínáte si na tu první schůzku s Ekonomickými stavbami? Co ve vás zanechala – byl to spíš pocit úlevy, nebo nadšení z toho, že se věci začínají hýbat?
“Ano, velmi dobře si na ni vzpomínáme. Pan Mašát byl naprosto skvělý – lidský, přívětivý, a především ochotný vše s námi trpělivě probrat. Měli jsme tehdy srovnání s jinou stavební firmou, kde se k nám chovali spíše odměřeně – místo podpory jsme slyšeli otázky typu: „Máte na to vůbec peníze? Víte, do čeho jdete?“ To nás tehdy dost znejistělo. O to víc jsme si vážili přístupu pana Mašáta, který s námi jednal jako rovný s rovným. Měli jsme pocit, že mluví naším jazykem – jako bychom potkali někoho ze stejné krevní skupiny. Díky němu jsme si byli jisti, že jsme na správné adrese a že se náš sen o domově může opravdu začít měnit v realitu.”
Váš příběh je krásným příkladem toho, jak propojit sen, chatu a byt do jednoho vysněného domova. Měli jste od začátku jasnou představu, jak má váš dům vypadat?
“Ano, naprosto. Chtěli jsme něco, co by nám připomínalo naši oblíbenou chatu, ale zároveň v tom domě mohli spokojeně žít po zbytek života. Od začátku jsme věděli, že to musí být dům vesnického stylu – přívětivý, s duší, a hlavně s prvky dřeva, které opravdu milujeme. Když jsme listovali katalogem Ekonomických staveb, padla nám do oka Kristýna 6 – dispozičně 3+kk s garáží a krásnou terasou do zahrady. Bylo to jasné rozhodnutí téměř okamžitě. Udělali jsme jen pár menších kosmetických úprav podle našich potřeb, které projektant velmi rychle zapracoval, a mohlo se začít stavět. Bylo to, jako kdyby ten dům na nás čekal.”
Prošli jste si celým procesem – od administrativy přes stavební povolení až po výběr financování. Jak jste zvládala tolik rozhodování a papírování? Pomohla vám komplexnost služeb ES udržet si klid?
“Jednoznačně ano. Komplexnost služeb Ekonomických staveb pro nás byla obrovským plusem – ušetřila nám spoustu času a věřím, že i nervů.
Od naší manažerky financování jsme dostali hned tři varianty možností hypotéky – krásně jsme si to mohli porovnat a vybrat, co nám bude nejlépe vyhovovat. Bylo skvělé, že jsme dokonce programy od ES mohli nakombinovat, jelikož jsem si na začátku myslela, že si musíme vybrat jen jeden. Ale šla udělat kombinace – a to bylo přesně to, co jsme potřebovali. Na začátku jsme využili program Nulová hotovost, a když bylo vše schváleno k hypotéce, přešli jsme plynule do programu Pohodová stavba.
Díky tomu jsme nemuseli spěchat s prodejem bytu. Nakonec se do něj – naprosto symbolicky a krásně načasovaně – nastěhoval náš syn s přítelkyní, když čekali miminko. Původně to vůbec nebylo v plánu, ale dopadlo to nádherně. My jsme se z bytu přestěhovali do našeho vysněného domu a oni našli zázemí v našem bytě. Takže nejen, že se vše zvládlo po stránce praktické, ale byl v tom i silný rodinný moment, který bychom jinak nezažili. A to jsou chvíle, které si člověk pamatuje navždy.”
Jako zdravotní sestra jste mohla také využít program „Děkujeme“. Co pro vás osobně znamenalo, že někdo ocení i tuto vaši profesní roli?
“Bylo to nesmírně dojemné. V té době byl ještě covid a zdravotníci byli pod obrovským tlakem. Ale přesto jsem se s podobným uznáním nikde jinde nesetkala. Všude slyšíte o výhodách pro policisty nebo hasiče, a to je samozřejmě správně. Ale zdravotníci bývají v tomto ohledu často přehlíženi. A právě proto pro mě měl program Děkujeme od Ekonomických staveb obrovskou osobní hodnotu.
Byla to první chvíle, kdy někdo jasně řekl: „Vážíme si toho, co děláte.“ A to v době, kdy jsme byli v práci často na pokraji sil, kdy jsme nevěděli, co nás čeká další den.
Díky této podpoře jsme si mohli dovolit něco navíc – krásný krb, hezčí kachličky… detaily, které ale dělají z domu skutečný domov. A já si toho nesmírně vážím. Nebylo to jen o finanční výhodě. Byl to pocit ocenění, lidskosti a podpory – a ten ve mně zůstává dodnes.”
Váš dům byl hotový za 11 měsíců, i přestože do toho vstoupil covid. Jaký to byl pocit? Věřili jste tomu, že by se to skutečně mohlo stihnout?
“Bylo to až neuvěřitelně hladké. Ani jsme tomu zpočátku nemohli věřit – dům rostl před očima a všechno šlo přesně tak, jak mělo. Stavěli jsme doslova „za pět minut dvanáct“. Všechno se totiž podařilo stihnout na čas, což v tehdejší covidové době zdaleka nebylo samozřejmostí.
Jediné, co nás trochu potrápilo, byla drobná komplikace s dodávkou oken – hrozilo, že se dům nestihne takzvaně „zazimovat“. Ale nakonec jsme měli obrovské štěstí: mrazy ten rok přišly až později a okna byla i přes zdržení na poslední chvíli nainstalována.
Byl to pro nás takový malý zázrak. Jako by se všechno kolem spojilo, aby nám umožnilo tenhle sen uskutečnit v pravý čas. A ten pocit, když jsme pak stáli před hotovým domem… to se nedá zapomenout.”
Co bylo tou úplně první věcí, kterou jste doma udělali? Třeba oblíbený šálek kávy na zápraží?
“Ano – přesně tak. Udělali jsme si s manželem kávu. Bylo to pro nás symbolické gesto.
Měli jsme to totiž s manželem spojené s jedním velmi milým okamžikem z úplného začátku stavby. Když jsme jednou přijeli na pozemek, kde tehdy stála jen základová deska, náš vedoucí stavby nám přinesl termosku s kávou. Řekl: „Dejte si svou první kávu ve svém budoucím domě.“ A my si tehdy opravdu sedli na tu desku, s výhledem do zeleně, a poprvé si představovali, jaké to tady jednou bude.
Takže když byl dům hotový, bylo pro nás naprosto jasné, co udělat jako první. Já jsem uvařila kávu a pozvali jsme na oplátku vedoucího stavby. Aby si i on mohl dát svou kávu v domě, který pomohl postavit. Uzavřel se tím jeden krásný životní kruh.”
Jak se vám žije dnes – čtyři roky poté? Co se změnilo ve vašem životě, co by bez domečku nebylo možné? Máte nějaký oblíbený kout, který vám dělá radost každý den?
“Žije se nám nádherně. S manželem jsme si postupně doladili zahradu přesně podle našich představ, a dnes je to náš malý svět – klidný, harmonický, prostě náš. Můj nejoblíbenější koutek je v rohu zahrady. Tam mi manžel pořídil lehátko, já si vezmu knížku a jen tak se kochám – pohledem na záhony, na náš dům, na to, co jsme společně dokázali.
Navíc k nám často jezdí vnoučata. Pěstujeme zeleninu, borůvky, bylinky… A ta největší odměna? Když mi vnučka, která jinak rajčata moc nemusí, řekne: „Babi, já si jdu utrhnout rajče!“ – a běží si pro něj na zahrádku. V tu chvíli vím, že jsme udělali to nejlepší rozhodnutí.
Ten dům nám přinesl nejen klid, ale i pocit bezpečí a zázemí. Je to vlastně taková naše celoroční chata na vesnici, kde se život zpomalil a stal se mnohem opravdovějším. A to je pro naši rodinu k nezaplacení.”
Co byste poradila lidem, kteří také touží po změně?
“Ať se nebojí. My jsme se toho taky báli. Ale když máte práci a odvahu, jde to. My jsme začali ve vyšším věku, nerozuměli jsme stavbě, ale i tak jsme to zvládli.”
A na závěr – je něco, co byste chtěla vzkázat týmu Ekonomických staveb, který vás celou cestou provázel?
“Děkujeme. Opravdu z celého srdce. Ekonomické stavby pro nás nebyly jen stavební firma – byli to průvodci naší cestou. Pomáhali nám, radili, stáli při nás v každém kroku. A i když je dnes dům hotový, jsme stále v kontaktu. Dodnes se na ně můžeme obrátit. Jsou přítomni v každé vzpomínce na náš domov.
A jedno bych chtěla říct – v době covidu, kdy jsem jako zdravotní sestra pracovala dlouhé hodiny na náročných směnách, byl ten dům mou záchranou. Přijít domů, vzít motyčku, jít si okopat záhonek, být na čerstvém vzduchu. To bylo to, co mi dávalo sílu jít dál. Ta zahrada, ten klid, ten náš prostor – to bylo jako balzám.
Díky Ekonomickým stavbám máme místo, které není jen stavbou. Je to domov. A to je ten největší dar.”
